Lewis Hoad: Dřevorubec s modrýma očima

"Určitě se nám nebude dařit tak jako vám, pane," řekl Hoad. "Byl jste ve vítězném australském družstvu šestkrát."
"Byl jsem v týmu od roku 1905, ale to snad víte, ne?"
"V roce 1912 jste v Melbourne prohráli s Anglií, ale v roce 1914 jste Davisův pohár zase přivezli z Forest Hills."
"Už po čtyřhrách jsme vedli 3:0. Pak se čtyři roky nehrálo, po válce jsme porazili Američany 4:1, ale za rok přijeli do Aucklandu Američané s Tildenem a prohráli jsme 0:5. Mám strach, aby to letos nebylo stejné. Seixas s Trabertem si na vás určitě brousí zuby."
"Nebojte se, pane Brookesi," řekl maličký Ken.
"Líbí se mi, jakou máte odvahu," loučil se nejvýznamnější muž australského tenisu.
"Co ty na to, Kene?" zeptal se Hoad, když osaměli.
"Že těm Amerikánům dáme na zadek."

Noviny však byly před utkáním pesimistické. "Co se podařilo Sedgmanovi s McGregorem před rokem v Adelaide, těžko zopakují představitelé nastupující australské tenisové generace. Je pravda, že Hoad s Rosewallem letos vyhráli velké čtyřhry v Evropě a při našem mistrovství, ale Davisův pohár je přece jen něco jiného." Někteří experti přidávali, ať si Američané už klidně připravují na cennou trofej bednu, a stále vzpomínali na Sedgmana.

"Už kvůli těm staromilcům musíme vyhrát, Kene," prohlásil Hoad na posledním tréninku. Ale už tu zase byli novináři.
"Co říkáte na vylosování, pane Hoade?"
"Nic, jen to, že první zápas hraju se Seixasem."
"A víte, že letos vyhrál Wimbledon?"
"Vím a vůbec mě to neznervózňuje. A víte co? Přijďte zítra, uvidíte wimbledonského vítěze.

Zmizeli v šatnách.

28. prosince 1953 Lew Hoad nastoupil k prvnímu zápasu finále Davisova poháru. Proti němu o jedenáct let starší Victor Elias Seixas, vítěz Wimbledonu a třetí hráč světového žebříčku. Nehrající kapitán Australanů Harry Hopman zvedl palec, ale při všem optimismu moc Lewovi nevěřil. V čestné lóži seděl Norman Brookes. Lew se podíval k němu nahoru. Věděl, že začíná být představitelem tenisové velmoci.

První set vyhrál Hoad 6:4.

Nehrající kapitán amerického týmu Bill Talbert řekl při střídání Seixasovi: "Buď klidný, ono to toho australského mladíka určitě přejde." Věřil, že se musí projevit Seixasovy zkušenosti, i to, že Hoad přece má v Davisově poháru premiéru a nemůže vydržet tu ohromnou psychickou zátěž. Ale Harry Hopman si vždycky myslel, že Lew bude vynikajícím tenistou, a byl snad nejtvrdším trenérem na světě, mnozí mu říkali - Otrokář. Jim Russel, jeden z velkých tenisových odborníků, jednou prohlásil: "Jen dva lidé ovlivnili do důsledků vývoj australského tenisu - Norman Brookes a Harry Hopman." Oba teď sedí na ústředním tenisovém dvorci v Melbourne.

"Co bych ti, Lewe, říkal." Harry Hopman podává Hoadovi ručník a sklenici s vodou.
"Už se nepostaví na nohy."
"Ještě jsi nevyhrál."

Hoad začal ve druhém setu stejně jako v prvním. Tlučené podání, tvrdý forhend, tlučený bekhend, odvážné voleje a jistý smeč. Tenisoví znalci ho už řadili mezi tenisové dřevorubce, Gonzalese, Traberta a mnohé další. Síla rozhodovala, ovšem ve spojení s velkou přesností. Rosewall seděl v hráčské lóži, spokojeně na Lewa mrkal, ale ani on ještě vývoji zápasu nevěřil. Přál si, aby už byl konec, ne, Seixas se přece nesmí vzpamatovat, opakoval si pro sebe a myslel na svou těžkou úlohu, kdyby právě on měl proti dělovému Trabertovi vyrovnávat stav utkání.

Druhý set vyhrál Hoad 6:2 a Harry Hopman se začal spokojeně usmívat. "Už ho dostal do pátého setu a tam se může stát cokoli. Tam už nerozhoduje, kdo vyhrál Wimbledon, ale jedna hloupá chyba," řekl polohlasně těm, kteří ho za kapitánským stolkem mohli slyšet. "Dva sety vyhrál, teď může ještě dva prohrát a pořád má šanci."

Kousek dál nervózně poposedával americký kapitán Talbert. Ten australský mladíček hraje opravdu dobře, pomyslel si a začal si čím dál víc uvědomovat, že Seixas tenhle zápas vyhrát nemusí. Ještě že má v záloze výborného Traberta, ten byl před utkáním v ještě lepší formě než Seixas.

Hoad vyhrál i třetí set 6:3, diváci na centrálním dvorci v Melbourne tleskali nadšením a prezident australské tenisové asociace se tlačil z čestné tribuny dolů do šaten.

"Hrál jsi výborně," Norman Brookes poplácal Hoada po ramenou a přidal: "Kdybys už nic v tomhle utkání nevyhrál, tak jsem s tebou stejně spokojený. Vždyť ten wimbledonský vítěz na tebe neuhrál ani set!" A pak se obrátil k Rosewallovi: "Tak, Kene, je řada na tobě." Rosewall ale s Trabertem prohrál 3:6, 4:6, 4:6, Američané vyrovnali na 1:1 a americký kapitán při večeři poznamenal, že Hoadovo vítězství by nemělo Američany zastavit v cestě za získáním Davisova poháru. Noviny však po Hoadově vítězství napsaly: "Bude se Lew bát Traberta?" A někteří komentátoři přispěchali se srovnáním, že když se podaří Hoadovi zopakovat výkon, který předvedl proti wimbledonskému vítězi, pak ho asi Trabert neporazí.

Druhý den utkání prohráli Australané Hoad a Hartwig s Američany čtyřhru hladce 2:6, 4:6 a 4:6 a tenisová Austrálie byla smutná. Domácí prohrávali 1:2, mohl je zachránit už jen zázrak. Americký kapitán se večer nechal slyšet, že už je o výsledku rozhodnuto, jeden z dvojice Seixas-Trabert přece určitě třetí bod udělá.

"Ještě jsme, mládenci, neprohráli," uvítal australský kapitán Harry Hopman Hoada s Rosewallem. "Lew to začne a ty, Kene, to dokončíš." Mluvil, ale v duchu si určitě nevěřil. To by muselo být moc tenisového štěstí najednou, říkal si. Nicméně Lew v poslední dvouhře začal dobře. Vyhrál první dva sety - 13:11, 6:3, pak se však Trabert vzpamatoval, jasně ho přehrál 2:6, 3:6 a americký kapitán se začal spokojeně usmívat. Když se to nepodařilo Seixasovi, tak ho teď určitě porazí Trabert, myslel si a na centrálním dvorci v Melbourne nikdo nevěřil, že by se Lew ještě vzchopil. "Jeho zabijácký tenis potřebuje sílu," šuškalo se na tribuně. "A ta mu už po čtyřhře chybí."

5:5 v pátém setu! Blonďatý Australan se unaveně dívá na Hopmana, australský kapitán by nejraději utekl někam daleko, ale aspoň pohledem se snaží do Hoada napumpovat poslední sílu. Snad to pomohlo... Hoad v rozhodujícím pátém setu vítězí 7:5, je vyrovnáno - 2:2. Ale ani v té chvíli nemyslí Američané na porážku. Vždyť mají ještě k dobru zápas Seixase s Rosewallem a wimbledonský vítěz přece musí vyhrát aspoň jeden zápas...

Hráli jen chvíli. Hlavní rozhodčí ukázal na hodinky a rozhodnutí finále Davisova poháru bylo odloženo na další den. Psal se 31. prosinec 1953, svět si připravoval láhve šampaňského a v Melbourne se schylovalo k největší senzaci tenisového roku. Rosewall porazil Seixase 6:2, 2:6, 6:3, 6:4, Austrálie obhájila Davisův pohár, třebaže tomu nikdo nevěřil.

V australské šatně vybuchovaly zátky, nejvyšší představitel australského tenisu všem děkoval a zvlášť Hoada plácal po ramenou. "Nečekal jsem, že porazíš oba. Bojím se, že si teď tenisoví fanoušci na Sedgmana ani nevzpomenou."

Ale za pár měsíců se všechno změnilo. Hoad v roce 1954 nevyhrál žádný velký turnaj, prožíval hráčskou krizi, byl na dně i duševně. "Nechci ani vědět, kudy se jede na tenisové kurty, natož abych ještě hrál," prohlašoval.
"Za všechno může Hopman," tvrdili novináři, "copak se mu neříká Otrokář?"

Hoada přesto nominovali do týmu Davisova poháru, tentokrát se finále hrálo v Sydney. Stejná sestava jako před rokem, jenže po druhém dnu Australané prohrávali 0:3! Hoad podlehl hned v úvodním zápase Trabertovi 4:6, 6:2, 10:12, 3:6, po něm Rosewall Seixasovi, stejné to bylo i ve čtyřhře. K závěrečné dvouhře Hoad už ani nenastoupil. "Jsem tenisem přesycený, nejraději bych neviděl ani raketu, ani míče." Pětadvacet tisíc diváků v Sydney bylo zklamáno, Hoad pak od australské tenisové asociace dostal oficiální důtku za laxní přístup k reprezentaci. "Copak za to můžu, že mě tenis netěší?" odpověděl v novinách, ale důtku mu nikdo nesmazal. Požádal proto o uvolnění z reprezentace a bylo mu vyhověno. Časopis Truth ze všeho vinil Hopmana: "Musí změnit své metody! Nemůže přece stále jako matka držet Hoada a Rosewalla u svých sukní. Nesmí s nimi jednat jako s nezodpovědnými děcky a nutit je myslet jen na tenis. Copak to lze vydržet - spát a hrát tenis, jíst a hrát tenis, snít o životě a zatím jen a jen hrát tenis?"

V tom roce se Hoad ve světovém žebříčku propadl až na sedmé místo, byli před ním i Rosewall, Hartwig a Rose. Třebaže už dva roky kolem Hoada obcházel Kramer, neměl Australan na profesionální dráhu pomyšlení. Odpočinul si od tenisu a jeho největší rehabilitací bylo vyzývací finále Davisova poháru v roce 1955 ve Forest Hills. Seixas a Trabert neudělali proti Hoadovi a Rosewallovi ani bod! Austrálie si vezla pohár zpátky.

Harry Hopman ale ani po tomto úspěchu nepovolil. Hoad musel znovu podstoupit tvrdou tréninkovou řeholi, australský kapitán nechtěl ani slyšet o oslavách, všichni museli být nejpozději v deset večer v hotelovém pokoji nebo doma. Často je i zamykal, přesto jednou našel Hoadův pokoj prázdný. Rozčileně vběhl dovnitř, ale byl tu jen dopis: "Pane Hopmane, až budete číst tohle, tak budeme už s Jenifer svoji. Dnes jsme měli tajnou svatbu." Jenifer Staleyová byla třetí australská tenistka, ten kousek Hopman dlouho nemohl Hoadovi odpustit. Hned po svatbě přijel za Hoadem Kramer, ale Lew se nechal slyšet: "Moje žena je rozhodně proti tomu, abych byl celý rok z domova. Kromě toho řekla, že neví, co bychom s tolika penězi dělali." Austrálie se této odpovědi zasmála, ale stejně tušila, že Hoad půjde v Sedgmanových stopách.

Blížil se rok 1956 a noviny napsaly: "Hoadovy údery připomínají rány sekerou při kácení stromů. Svalnatý, ne právě vysoký blondýn se zářícími růžovými tvářemi. Raketu drží živě a surově. Podobá se elitním střelcům, kteří v okamžiku potřeby střelí přesně tam, kam chtějí. Každý z jeho pohybů prozrazuje sílu a rychlost. Na první pohled působí jako svázaný, sukovitý, ale rychle se rozvine a pohybuje se s mimořádnou hbitostí. Když hraje, vypadá k neporažení. Krásné, bojovné zvíře, které navenek vzbuzuje dojem, že vyhraje, kdy chce." Ve finále Wimbledonu Hoad poráží Rosewalla. Po roce vítězství obhájil. Vyhrál i mezinárodní mistrovství Austrálie, znovu nad Rosewallem, finále Roland garros pak nad Davidsonem. Najednou mu zbývá krůček ke Grand Slamu, nejcennější trofeji jednotlivců. Zatím ho v roce 1938 získal Donald Budge, teď ho má na dosah Lew Hoad. "Bude to velký úspěch australského tenisu," psaly novinky, "Hoad má už ke gigantickému úspěchu krůček."

Do finále Forest Hills se probojovali přátelé Hoad a Rosewall, Hoad, už dvakrát v tom roce v grandslamových turnajích úspěšnější, nasazený jako jednička, Rosewall jako dvojka. Podle toho vypadal i první set, Hoad vyhrál za osmadvacet minut 6:2 a všechno nasvědčovalo tomu, že ho nic nemůže zastavit. Hoad útočil, tlačil se k síti, jeho voleje byly jisté. Ale od druhého setu byl Rosewall přesnější, jeho prohozy nacházely na Hoadově polovině volná místa. Za sedmadvacet minut bylo vyrovnáno, Rosewall vyhrál druhý set 6:2.

"Ken ale určitě nechá Hoada vyhrát, přece by mu nevzal Grand Slam," šuškalo se, "jsou ohromní kamarádi."

Další průběh zápasu dal všem kalkulacím zapomenout. Rosewall vyhrál dva sety 6:3, 6:3 a australští reportéři volali domů, že vzal Austrálii všechnu tenisovou radost. "Dnes byl Ken lepší," prohlásil Hoad po zápase. "Ta šance se už nikdy nebude opakovat," přidal ještě a snad už v té chvíli věděl, že přece jen přejde do Kramerovy profesionální skupiny. Byl jasnou světovou jedničkou, Kramer o něj moc stál. Ještě však před oběma Australany stála obhajoba Davisova poháru v Adelaide. Vyhráli tam 5:0! Nehrající americký kapitán Talbert pak řekl redaktorovi časopisu Sports Illustrated: "Hoad a Rosewall dnes jasně drží vládu nad světovým tenisem. První z nich je bezpochyby nejlepším amatérským tenistou světa, ten druhý není o nic horší. Hoad se navíc jasně řadí mezi nejlepší hráče tenisové historie a jeho hra má takovou úroveň, že ho musíme pokládat i za největší talent světových tenisových dějin."

Na začátku roku 1957 Hoad oznámil australské asociaci, že má zraněnou páteř, lékaři mu vyrobili zvláštní korzet. Chodil v něm víc než měsíc - a pak podepsal smlouvu Kramerovi. "Kramer je postrach australského tenisu," napsaly noviny, ale Američan se jen smál a spokojeně si mnul ruce. Spolu s Hoadem odešel i Rosewall, Kramerův tenisový cirkus získal nová velká jména na plakáty. Za padesát tisíc dolarů prodal Hoad možnost vyhrát Grand Slam. Škoda, měl k němu opravdu jen krůček.