Blog: Katarina Srebotniková v Portoroži

Znovu vás všechny zdravím.

Dneska jsem měla celý den zpoždění. Můj zápas měl začít v 19.00, takže jsem neměla kam pospíchat a ráno spala až do půl desáté. Může se zdát, že jsem pěkně líná, když spím tak dlouho, ale když hrajete až večer, je to rozumné. Ráno bylo vůbec veselé, protože jsem zapomněla dát na kliku cedulku "Nerušit" a když jsem se probudila, byla u mě pokojská. Povídám jí, jestli by nemohla přijít později a málem dostala infarkt! Očividně si mě nevšimla. Doufám, že je v pořádku! Dnes už určitě nezapomenu dát cedulku na kliku :)

Blog Katariny Srebotnikové:

Pondělí

Něco jsem posnídala a od dvanácti hodinu trénovala s Kirilenkovou. S ní je vždycky zábavné trénovat, ne jen proto, že jsme kamarádky, ale taky proto, že její kouč Eric Van Harpen si z nás pokaždé dělá legraci. Dnes jsem při tréninku netrefila správně úder, který bych jinak trefila, a tak jsem ho pak cvičně ve vzduchu zahrála znovu, abych se opravila. Najednou slyším z druhé strany kurtu: "Dobrý hráč ví, jak to trefit, ještě před úderem. Jen ti hloupí to zahrají správně až po něm." Tak jsem na něj zakřičela: "Jasně, Ericu, ale někdo to nezahraje správně nikdy!" Byla jsem na sebe hrdá, že jsem mu to vrátila. A takhle je to s ním pořád. Zbytek tréninku se ale nesl v odpočinkovém tempu. Pořád zkouším údery zahrané mezi nohama, teď už je to rutina. Ve Wimbledonu jsem v mixu takhle zahrála dva - jednou z toho byl vítězný úder. Ráda se při hraní bavím, ale takový úder musíte natrénovat, není to jednoduché. V opravdu důležitém zápase bych si ho nedovolila zahrát, při tréninku to ale zkouším vždycky.

Po tréninku jsem se naobědvala, šla zpátky na pokoj a na hodinu a půl si zdřímla. Pak jsem si připravila věci. Většinou si s sebou beru šest raket. Potom jsem se začala rozcvičovat a domlouvala se s trenérkou a pak už byl čas jít na kurt... a začalo pršet. Přišla jsem tam kolem šesté, ale zápasy měly dvouhodinové zpoždění a to utkání přede mnou se navíc natáhlo na tři sety, takže jsem se na kurt dostala až ve 20.30. Skončily jsme docela pozdě, kolem čtvrt na jedenáct. Po zápase jsem se ještě protáhla, šla mluvit s novináři a navečeřela se. Nakonec jsem se tam zdržela až do půl jedné. Když už jsem měla jít, všimla jsem si španělských tenistek, které taky chtěly jet domů, tak jsem je vzala s sebou. Stala se ze mě taxikářka :), ale měly to hodně blízko, asi kilometr, takže to nebyl žádný problém.

Zápas se Sandou Mamičovou byl dobrý. Na kurtu jsem se vůbec necítila nervózní. Hlediště bylo asi ze tří čtvrtin plné, to je na první kolo skvělé. Spousta gamů byla těsných, ale dobře jsem zahrála důležité míče, proto to ve výsledku vypadá snadněji, než to doopravdy bylo.

Byla jsem moc ráda, že se na mě dívala i moje rodina. Mí rodiče, moje sestra a děda tam byli. Sestra by normálně mohla jen o víkendu, protože pořád pracuje, takže to bylo příjemné překvapení. Byla jsem šťastná, že jsem viděla i rodiče s dědou, ale ti chodí častěji, i ve všední dny :) Taky se na mě dívala spousta kamarádů. Byl to moc příjemný pocit, hrát před nimi. Dokonce jsem zahlédla i svou zubařku, ke které jsem chodila, když jsem byla mladší! Ráda jsem ji viděla znovu, tentokrát v MÉ "ordinaci". Hrozně jsem se bála, když mě k ní rodiče brávali.

Teď mě čeká Julia Goergesová. Jestli ji sledujete, určitě víte, že jsme spolu ve Wimbledonu odehrály neuvěřitelně dlouhý zápas a že mě za 3 hodiny a 41 minut porazila 16-14 ve třetím setu. Byl to druhý nejdelší ženský zápas, který se tam kdy hrál - a samozřejmě to byla dost těžká porážka. Doufám, že se jí tu teď pomstím. A snad už to nebude tak dlouhé.

Pokud jste četli můj loňský blog, možná si vzpomenete, že mi jedna z mladých fanynek dala čtyřlístek pro štěstí. Bohužel jsem tu loni prohrála ve finále, pořád ho ale nosím v peněžence. Nevím, jestli to teď čte, ale pořád ho mám :)

Teď už je hodně pozdě - po jedné hodině v noci - takže ještě odpovím na pár vašich otázek a půjdu spát.

Tak zase zítra!

Kata