Bouřlivák McEnroe zůstává u tenisu i v šedesáti

"Myslím, že se mi podařilo vnést do hry hodně energie. Dal jsem tenisu nenapodobitelný styl. Chtěl jsem dokázat to, co můj idol Rod Laver. Neměl žádnou skvělou zbraň, ale vyhrával díky kvalitě všech úderů," prohlásil McEnroe u příležitosti svého uvedení do tenisové Síně slávy v roce 1999. "Největším komplimentem bylo, když mě lidi nazývali umělcem," dodal.

Mezi největší singlové triumfy proslulého bouřliváka, k jehož úhlavním rivalům patřili Björn Borg, Jimmy Connors či Ivan Lendl, patří čtyři tituly z US Open a tři z Wimbledonu. Třikrát ovládl Turnaj mistrů, přemožitele nenašel na 77 turnajích. Pětkrát přispěl k prvenství Američanů v Davisově poháru.

Rodák z německého Wiesbadenu, kde jeho otec sloužil na základně amerického letectva, začal s raketou v ruce trénovat v osmi letech. Do světa velkého tenisu vletěl ještě jako amatér, když v roce 1977 společně s Mary Carillovou vyhrál smíšenou čtyřhru na French Open a ve Wimbledonu se z kvalifikace prodral až do semifinále. V žebříčku poskočil z třetí stovky na 21. příčku a američtí novináři jej překřtili na "teenage tornado".

O rok později přešel McEnroe mezi profesionály a hned ovládl pět turnajů. Následující rok získal díky triumfu na US Open první grandslamový vavřín a v březnu 1980 se jako jednadvacetiletý stal tehdy nejmladší světovou jedničkou. Ve finále Wimbledonu podlehl v památné pětisetové bitvě Borgovi, další rok mu porážku oplatil. Nechybělo přitom mnoho, aby byl kvůli protestům a nadávkám rozhodčím z turnaje vyloučen.

Životní sezonu zažil "Big Mac" v roce 1984, kdy získal 13 titulů včetně Wimbledonu a US Open, vyhrál 82 zápasů a prohrál jen tři, což dává dohromady úspěšnost 96,5 procenta. To dosud nikdo jiný v open éře nedokázal. Ve svém jediném finále na French Open se však musel sklonit před Lendlem, ačkoli vedl 2:0 na sety. V biografii s příznačným názvem To snad nemyslíte vážně! to později označil za nejhorší porážku v životě.

Od poloviny 80. let šly McEnroeovy výsledky dolů. Grandslamové finále ve dvouhře si naposledy zahrál na US Open 1985, v němž podlehl Lendlovi. Ve čtyřhře, v níž spolu s krajanem Peterem Flemmingem vytvořil dlouho takřka neporazitelný pár, slavil ještě ve Wimbledonu 1992 (tentokrát s Němcem Michaelem Stichem). V témž roce ukončil kariéru, po dvou letech se neúspěšně pokusil o návrat a přešel mezi veterány.

Kromě tenisu se pak nějaký čas věnoval i své druhé lásce, když hrál na kytaru a zpíval v rockové kapele. V roce 2006 se nakrátko vrátil na okruh a spolu s Jonasem Björkmanem dokonce vyhráli čtyřhru na turnaji ATP v San Jose. Chvíli byl nehrajícím kapitánem amerického daviscupového týmu, tenisu se věnuje i jako televizní komentátor a analytik.

"Vím, že jsem byl emotivní typ. Nemohl jsem se však vzdát své image, stejně jako to neudělali Ilie Nastase nebo Jimmy Connors. Jsem si jist, že kdybych nevyhrál žádný titul a nestal se slavným, tak si na mé chování na kurtě nikdo nevzpomene," řekl jednou otec pěti dětí. Z prvního manželství s herečkou Tatum O'Nealovou má syny Kevina a Seana a dceru Emily, se současnou manželkou zpěvačkou Patty Smythovou dcery Annu a Avu.