Donald Budge: Zrzavý Don

Zpravodaj už chtěl položil sluchátko a utíkat znovu na dvorec, ale redaktor dychtil vědět víc.
"Ne, víc o něm nevím. Dnes jsem ho viděl poprvé. Je to celkem ošklivý kluk, má odstávající uši a obličej plný pih. A hrozně se stydí. To je na něm vidět na první pohled. Jako by mu vadilo, že se mu proti Allisonovi začalo dařit. Ale tenis hraje přímo skvěle. Povídám vám, když se tenhle pihoun nestane do dvou let světovou jedničkou, tak se oběsím."

"Co jste to říkal?"
"Že se oběsím. Když se ten pihoun nestane do dvou let prvním hráčem světa."
"Beru vás za slovo. A můžu to napsat do novin?"
"To klidně můžete."
"A nebude vám vadit, když se celá Amerika bude dívat na to, až půjdete na smrt?"
"Jestli mi to nebude vadit? To víte, že bych nerad přišel o hlavu, ale řeknu vám jedno: Do dvou let se bude celá Amerika dívat na Donalda Budge, jo, tak se ten pihoun jmenuje, a bude se dívat na nejlepšího hráče světa. Na mě ne, na mě ne."

Položil sluchátko a utíkal na dvorec. To ještě nevěděl, že redaktor právě v té chvíli sedl ke stolu a napsal jednosloupek. Stálo v něm: "Donald Budge potřebuje k tomu, aby se stal světovou jedničkou, jenom jednu věc, a to čas, ano, přesně tak nám to telefonoval včera náš zpravodaj. A pro čtenáře ještě jedna pikantnost. S naším zpravodajem jsme uzavřeli sázku. Víte jakou? Pokud se Donald Budge nestane do svých dvaceti let světovou jedničkou, pak se náš zpravodaj oběsí. Donald Budge má na to něco přes dva roky. V opačném případě zbývají našemu zpravodaji dva roky života..." Redaktor vstal od stolu, přečetl ještě jednou článek a nahoru připsal: Nezapomeňte dát na první stránku! Oblékl se a jel na dvorce.

Mezitím Allison po velkém boji Donalda Budge porazil, každý mu blahopřál, zatímco sedmnáctiletý student utíkal do šaten. Měl červené uši a na tváři skvrny z trémy. Musím se někde schovat, říkal si sám pro sebe, když za sebou slyšel hlasy. "Donalde, Donalde," volal jeden z představitelů americké tenisové asociace, "musím s vámi mluvit."
Dělal, že neslyší. Zavřel se ve sprchách, pomalu se svlékal a pustil vodu. Ozvalo se bouchání na dveře.
"Donalde, otevřte, vím, že jste tam. Jen pár slov."
"Pane, vy mě považujete za někoho jiného. Já nic nedovedu."

Vtom přiběhl do šaten zpravodaj losangeleského deníku. Celý udýchaný přidával: "Pane, já jsem na vaše tenisové umění před půlhodinou vsadil tenhle krk." Udělal gesto, jímž sám sobě řezal hlavu, a pokračoval: "Vsadil jsem se, že do dvaceti budete nejlepším hráčem světa. Slyšíte to? Tuhle hlavu jsem vsadil, ale vy budete nejlepší na světě, vy určitě budete!"
"Jste blázen, pane," odpovídal Budge. "Já a nejlepší na světě? Zatím jsem hrál jenom na univerzitě a moc toho neumím. Asi si ze mě děláte legraci."
Nechal téct vodu, vzal rakety a pomalu odcházel druhým vchodem. Ale i tam čekali.
"Vlastně jste vyhrál, Donalde. Uvědomte si, že Allison je nejlepším hráčem země," říkal mu zástupce americké tenisové asociace, ale Budge se stydlivě díval do země a nezmohl se na odpověď. "A víte, co o vás právě teď říkal v šatně? Že jste největší nadějí Ameriky. Nesmíte promrhat svůj talent."
"Ano, to nesmíte," dodával zpravodaj," nesmíte, víte přece o mé sázce. Tuhle svou hlavu jsem na vás vsadil."
Budge se na nikoho ani nepodíval a tlačil se rychle z klubka ven. Psal se rok 1932.

Tenisoví odborníci pak zápasy Donalda Budge navštěvovali častěji, tvrdili, že jeho údery nemají jistotu, pravidelnost, že celý jeho styl má ještě všechny znaky tenisového začátečníka, ale že na druhé straně má v sobě instinkt tenisového génia, nesmírný cit pro míč a dovede překvapit nečekanými údery. Novináře souhlasně tvrdili, že ten zrzavý studentík je nebroušeným diamantem.

Pilně trénoval a za půl roku ho vyzvali, aby se šel předvést představitelům americké tenisové asociace. Seděl v šatně, stydlivě se díval kolem, pak nepřítomně řekl: "Ne, nikam nepůjdu, nic nedovedu."
"Vždyť o tobě říkají, že jsi největší talent, jaký jsme tady kdy měli," odporoval mu správce dvorců.
"V jednom kuse si mě s někým pletou." Vstal a odešel. "Mám pořád špatný bekhend," zamumlal ještě mezi dveřmi a zmizel. Bekhendu se pak věnoval dlouhé týdny, všichni s ním byli spokojeni, jenom Donald Budge ne. Losangeleský sportovní deník pravidelně v tenisové rubrice připomínal sázku, veřejnost se tomu smála a Budge tvrdě trénoval na asfaltových dvorcích v Kalifornii.

V roce 1934 odjel do Wimbledonu, do Anglie zvědavé na Zrzavého Dona, jak mu říkala celá Amerika. Odmítal rozhovory, zavíral se před novináře, nechtěl mluvit do rozhlasu. "Je mi devatenáct, nechte mě, dejte mi čas. Copak vám proboha můžu povídat za moudrosti. Nic nevím a ani tenis moc nedovedu." Zamykal se v hotelovém pokoji a byl nejšťastnější, když bylo všude kolem ticho. Stydí se, stydí se, nechce s námi mluvit, psaly o něm noviny a experti se přeli, zda patří na šesté či dokonce páté místo světového žebříčku. Když trénoval, bylo kolem dvorce plno. Brzy prohrál a jel domů. Expertům to ale nevadilo. Dejte mu čas, říkali. Copak je možné, aby sotva po svém objevení vyhrál Wimbledon?

Za rok prohrál ve Wimbledonu v semifinále s von Crammem 6:4, 4:6, 3:6, 2:6, ale to už ho experti zařadili na druhé místo světového žebříčku, právě před von Cramma. Část tenisového světa si sice myslela, že druhá příčka by měla patřit Němci, pro Američana však mluvila útočnější a agresivnější hra. "Jeho čas musí přijít," napsal v losangeleském deníku zpravodaj, který před dvěma roky vsadil krk. Amerika se dál sázce smála, ale on na závěr tenisového komentáře žadonil: "Dejte mi ještě rok."

V roce 1936 přijel Donald Budge do Wimbledonu jako hvězda. "Zrzavý Don vás přijel porazit," psaly noviny. Budge promluvil s několika reportéry a ti pak všude prohlašovali: "Zůstal stejný. Stydí se, má trému, nechce o sobě vůbec mluvit. Prostě žádný sebevědomý typ Američana!" V semifinále prohrál s Perrym. Stará dobrá Anglie byla spokojena, že právě její tenista zastavil Zrzavého Dona.

Seděl v šatně a dobře věděl, že mu Perry jenom dokázal - co ještě neumí. Celý zápas mu hrál míče do slabšího bekhendu, na tom postavil celou taktiku. Donald Budge odmítl pozvání na další turnaje a odjel domů.

"Tak vidíte, že tenis ještě nedovedu," řekl na dvorcích v Los Angeles správci. "Vám všem se líbí, ale mně Perry dokázal, že je špatný. Nic mě teď nezajímá, jen můj bekhend. Když se ho pořádně nenaučím, nikdy nad Perrym nevyhraju." V tom roce se Donald Budge ještě nestal světovou jedničkou a novinář ještě jednou žádal: "Dejte mi rok, a když to Zrzavý Don nedokáže v sedmatřicátém, tak se doopravdy oběsím. To je mé poslední slovo."

Několik hodin denně trénoval bekhend, hrál na asfaltových dvorcích, kde má míč rychlejší odskok, a stále myslel na ten nešťastný zápas ve Wimbledonu. Kdybych už tenkrát takhle svedl bekhend, pomyslel si mockrát, aspoň takhle. Všichni už byli s jeho bekhendem spokojeni, jenom on ne. Za čas pak tenisoví znalci označili právě tento úder za nejlepší z jeho rejstříku. Robert King v časopise Star and Opera mundi napsal: "Už v sedmnácti byl tento chlapec tenisovým géniem. Neovládal sice všechna tajemství velkého tenisu, ale když v krátké době doplní to, co mu chybí, stane se nepřemožitelným. Stejný byl i v Paříži. Přijel na mezinárodní mistrovství Francie, zrzavý a s pihovatým obličejem, nehezký, ale sympatický. Neustále se usmíval, jako by se omlouval za to, že k sobě poutá tolik pozornosti. Nepřiznává, že má vždycky trému, když se objeví na dvorci. Jeden můj kolega kdysi napsal: Pánové, kdyby tak Budge mohl jednou bojovat o mistrovství světa sám a bez diváků, to by byl požitek! Ne, Zrzavý Don to nikdy nepřiznal, ale on se bál víc diváků než soupeřů."

Tomu bekhendu obětoval rok. Trénoval ho denně, a třebaže nebyl stoprocentně spokojený, řekl si před odjezdem do Wimbledonu: Tenhle bekhend by už mohl na Perryho stačit.

V roce 1937 byl velkým favoritem Wimbledonu. "Zrzavému Donovi se to už určitě podaří," psaly noviny.
"Pane Budgi, přijel jste vyhrát Wimbledon?" zastavil Američana po tréninku jeden z novinářů.
Dělal, že neslyší.
"Pane, opravdu jen jednu otázku."
Otočil se.
"Přijel jste vyhrát Wimbledon?"
Usmál se.
"Přijel jsem hrát, snad se bude moje hra divákům líbit," řekl a zmizel v šatně.

Ve čtvrtfinále porazil McGrathe z Austrálie 6:3, 6:1, 6:4, v semifinále svého krajana Parkera 2:6, 6:4, 6:4, 6:1, ve finále oplatil porážku von Crammovi 6:3, 6:4, 6:2.

Zpravodaj losangeleského deníku volal do redakce a křičel: "Už to víte, Už to víte? Don vyhrál Wimbledon! Rýmuje se to, rýmuje! A ta sázka? Tak co, kdo měl tenkrát pravdu?

Donald Budge pak ještě (s krajany Makem a Marblovou) vyhrál wimbledonské čtyřhry. A za rok opět všechny tři soutěže, opět se stejnými partnery, a neztratil přitom ani set! Ve čtvrtfinále vyřadil Čecha Cejnara 6:3, 6:0, 7:5, v semifinále Punčece z Jugoslávie 6:2, 6:1, 6:4 a ve finále Austina 6:1, 6:0, 6:3. V roce 1938 pak Don Budge jako první tenista historie vyhrál všechny čtyři nejvýznamnější turnaje světa - mezinárodní mistrovství Austrálie, Wimbledon, Roland Garros i Forest Hills - a jako první tenista historie tak získal nejcennější tenisovou trofej Grand Slam.

Vyhrál všechno, co se v té době dalo vyhrát. Mám ještě před sebou nějaký cíl? řekl si jednou po tréninku. Dosáhl jsem v tenisu všeho, co tahle krásná hra nabízí. Když dostal od Perryho nabídku na vytvoření společné profesionální skupiny, neváhal. Pak se stal ještě profesionálním mistrem světa.

"Proč byl takový stydlivý?" ptali se ještě po čase tenisoví ctitelé. "Asi, že ten tenis proti ostatním tak dobře uměl," řekl tehdy kdosi a všichni v duchu přiznali, že měl pravdu.