Eddie Seaward: Génius trávy

Tři věci na něj určitě nezkoušejte.

Za prvé: Neříkejte, že wimbledonská tráva je pomalejší než dřív. Na to je alergický.
Za druhé: Jakmile se hraje Wimbledon, neshánějte ho doma. Nejméně 17 hodin denně je totiž na kurtech.
Za třetí: Nevyprávěte mu, že lišky jsou roztomilá zvířátka.

Krajinou za stanicí metra Southfields se totiž lišky tuze rády toulají a obzvlášť pěkně je jim právě na trávě, o které se zdá všem tenistům na světě. „Což je strašné. Protože jakmile na ni začnou tahle zatracená stvoření močit, hrozně ji to poškozuje,“ vysvětluje Seaward.

Lišky se daří oddělovat od kurtů elektrickým plotem. Na holuby, kteří škodí pro změnu svým trusem, platí zase pár vycvičených káňat. Jenže vrchní wimbledonský trávníkář řeší i jiné problémy. Než na zelený pažit poprvé vyběhne kohorta světových hvězd v čele s Federerem a Nadalem, má spoustu práce.

Naštěstí na to není sám. Při Wimbledonu mu pomáhá 28 kolegů, z nichž mu polovina zůstává k ruce i přes rok. A Eddie Seaward svou práci pořád zvládá skvěle, přestože mu táhne na sedmdesátku.

Taky umí ukočírovat kohokoliv, kdo by se mu chtěl plést do práce. Před letošním Wimbledonem například sjel dělníka, jemuž se zachtělo procházky po centrkurtu. „Ten chlap si vůbec neuvědomuje, že stačí, aby měl na podrážce čerstvý asfalt z ulice a může tím mou trávu úplně zahubit!“ rozčiloval se. Stejně přísný je prý i na své podřízené.

Dřív se tráva na kurtech udržovala díky kosám a apetitu zvířat, která pažit soustavně spásala. Dnes už přežvykující krávu mezi lajnami nepotkáte. Jednotlivé kurty se musí na Seawardův výslovný rozkaz den co den sekat na výšku osmi milimetrů stejnou sekačkou a stejnýma rukama. Tvrdí, že každý stroj seká jinak a specifický styl má i jakákoliv lidská obsluha. „Na kvalitě dvorce by rozdíl byl brzy vidět,“ vysvětluje Seaward. „A to nepřipustím. Všechno do detailu musí být perfektní.“

Snad vám jeho péče přijde až přehnaná, jenže proplešatělý muž dělá tenhle džob už dvacet let. Jeho služby trávníkového guru jsou tak jedinečné, že mu před rokem, kdy se už už chystal do penze, ve Wimbledonu důchodcovské papuče rozmluvili a dohodli se s ním na spolupráci až do londýnské olympiády. „Olympiádu nechci propásnout ani za nic. Ale přiznávám, že už si několik mlaďasů zaškoluji,“ popisuje. „Je to jako s tenisem – taky musíte hodně trénovat, abyste byli dobří. Moji nástupci se musejí vzdělávat v mnoha různých oborech. Nespočívá to jen v tom, že bezduše vyjedete z kůlny se sekačkou.“

O tom není sporu. Seaward je fachman, alchymista, meteorolog, zahradník i vědec. Chce být u všeho: od setí jedné tuny travních semen a jejich hnojení až po rutinu při samotném turnaji. To vstává v pět ráno a celý den pak dbá nato, aby byla tráva stále v nejlepší možné kondici a nezmokla, aby se odskoky míčku neměnily. Dohlíží na každodenní lajnování dvorců. Věčně leží v předpovědích počasí, zkoumá mraky a běhá od kurtu ke kurtu. „Moje směna končí až hodinu po posledním odehraném utkání. Dohlédnu na to, aby byly všechny kurty pokropené a já jim mohl dát dobrou noc,“ říká.

I pro olympijský turnaj, který bude příští rok rozehrán pouhé dva týdny po finále Wimbledonu, kdy jsou dvorce v bídném stavu, už má prý recept. Den po finále hodlá kurty osít speciálním druhem jílku vytrvalého a sebevědomě tvrdí: "Budou v perfektním stavu, na to můžete vzít jed!"

Řemeslo Eddieho Seawarda otevřeně ocenili Roger Federer i britská královna, která mu dala metál. Génius trávy, říká se mu. A není to přehnané. Poznáte to jak na centrkurtu All England Clubu, tak na zahrádce před jeho londýnským domkem.