Frederick Perry: Sázka

"Frede, co budeš dnes dělat?"
"Dopoledne půjdu běhat a odpoledne chci jezdit na koni. Navečer musím hrát stolní tenis. Víš, že jsem včera nehrál."
Dnes máme sezení ve sněmovně, přijedu až zítra. Dávej na sebe pozor."
Buď klidný, tati."

Fred vyběhl z jídelny, utíkal do svého pokoje a za chvíli byl dole v hale. Široké plandavé tepláky přikrývaly bílé tenisky, vlasy na čele zachytila čelenka.

FREDERICK JOHN PERRY VELKÁ BRITÁNIE, 1909 - 1995

vítěz Wimbledonu 1934-1936, ve smíšené čtyřhře s Roundovou 1935, 1936 vítěz US Open 1933, 1934, 1936, ve smíšené čtyřhře s Palfreyovou 1932 vítěz French Open 1935, ve čtyřhře s Hughesem 1933, ve smíšené čtyřhře s Nuthallovou 1932 vítěz Australian Open 1934, ve čtyřhře s Hughesem 1934 člen vítězného týmu Davisova poháru 1933 - 1936

Ealingh je pár kilometrů od Londýna, ale dům rodiny Perryových obklopovaly lesy. Do nich Fred Perry vybíhal každý den. Běhal po cestičkách a cítil, jak mu do těla vstupuje síla, že má stále častěji dechu nazbyt. Tenis a stolní tenis hrál nejraději. A ve stolním tenisu vynikal.

"Jsem rád, že se dal na tenhle sport," říkával otec, když ho viděl za zeleným stolem.
"Ale tenis se mi taky líbí."
"Ve všem nemůžeš být mistrem," odpověděl tehdy otec a pak přidal: "Abych nezapomněl, přijede k nám na návštěvu pan Karel Koželuh, velký tenisový šampión, pobude u nás pár dní. Požádal jsem ho, aby si s tebou taky zahrál. Jistě nebudeš proti, konečně, těžko budeš mít ještě takovou možnost."
"S radostí, tati, ale stolní tenis umí pan Koželuh taky?"
Viděl jsem ho, Frede, jednou hrát tenis a mám pocit, že ten Čech dovede úplně všechno."

Příští měsíc přijel Karel Koželuh do Anglie a začal hrát tenis také s Fredem. "V bekhendu máte velkou slabinu," říkal mu. "Je pravda, že jste hodně rychlý, ale kdo by byl stejně rychlý jako vy, ten vás určitě porazí. Hrajete ho měkce."
"To mám ze stolního tenisu, tam se hraje především zápěstím. Konečně, nechtěl byste si se mnou zahrát? Myslím si, že ho docela dovedu."
"Já taky, Frede," řekl Koželuh, "třeba ne tak dobře jako vy, ale třeba..." ale třeba..."
"Pojďte, mister Koželuh, uzavřeme sázku. Vsadím se, že v setu stolního tenisu na mě neuděláte ani jeden bod."
"Tak dobře, a pak tenisový set za stejných podmínek pro mě."
"Do jedenadvaceti?" ptal se Fred Perry.
"Přesně tak," odpověděl Karel Koželuh a plácli si.

---

"Jsi hodně sebevědomý, Frede, ten Čech dovede opravdu všechno, už jednou jsem ti to říkal."
"Kdo si nevěří, v životě nic nedokáže," odsekl otci vzpurně.

Ten mu v duchu dal za pravdu. Vzpomněl si, jak jednou vzal Freda na přátelský večírek do Londýna, Fred se začal bavit s jedním anglickým politikem a hned mu říkal křestním jménem. On si ho chvíli prohlížel a pak řekl: "Mladý muži, vy znáte dokonce mé křestní jméno a já neznám ani vaše příjmení." Fred se jen podíval a sebevědomě odpověděl: "To nevadí, pane, jednou mě budete znát velmi dobře."

Druhý den řekl Fred Perry Koželuhovi: "Máte volbu, můžete si vybrat, s čím chcete začít."
"Ale sázku jste mi nabídl vy, Frede," odpověděl Koželuh, "taky si myslím, že jste slabší."
Perry jen vzpurně hodil hlavou.
"Ano, myslím si, že jste slabší, vyberte si, čím chcete začít."
"Tak tedy - stolním tenisem."
"Proč ne, je to váš hlavní sport."

Ještě jednou si zopakovali pravidla sázky a pak začali. Karel Koželuh nejenže udělal bod, ale získal jich víc než deset. První část sázky vyhrál, ačkoli v té době Perry patřil ve stolním tenisu mezi nejlepší Angličany. Odjeli na tenisové dvorce, kde Karel Koželuh vyhrál 21:1! Po zápase poplácal Freda po zádech a konejšivě řekl: "Prohrál jsi, ale vzpomeň si, že jednou budeš lepší tenista než stolní tenista." Fred opět trhl vzdorovitě hlavou a jel beze slova domů.

"Vím, jak to dopadlo," řekl mu při večeři otec. "Copak jsem ti neříkal, že ten Čech je šampión! Koukej využít jeho přítomnosti, aby ses něco naučil."
Freda do tréninku nikdo nutit nemusel. Dělil však čas rovnoměrně mezi oba oblíbené sporty. Ve stolním tenisu měl ovšem větší úspěchy. Reprezentoval zemi, vyhrával turnaje a v roce 1929 dokonce získal titul mistra světa ve dvouhře.
Vrátil se domů a už dál hrát nechtěl.
"Přece jsem všechny porazil. O co mám ještě bojovat?" říkal a svíral ruce v pěst. "O co budu bojovat? O co?" Vstal a rychle odcházel z jídelny.
"Stůj," křikl vztekle otec.
Pokorně se otočil. Cítil, že udělal zbrklé gesto. Díval se do země.

V jídelně bylo ticho, oba jako by hledali slova.
"Frede, Frede, jsi přece mistr světa. To už chceš přestat hrát? Když se nebudeš ohlížet na mě, měj ohledy aspoň na tuhle zemi. Copak ti Anglie za to nestojí?"
"Otče, tobě přece vysvětlím, že už jsem ztratil motiv, ale jak to mám vysvětlovat téhle zemi? To mám chodit od jednoho k druhému a každému říkat: Pane, nezlobte se, stal jsem se mistrem světa ve stolním tenisu a už mě ta hra přestala bavit, protože jsem dosáhl všeho, co se v tomhle sportu může dosáhnout?"

---

"Je tvoje povinnost hrát dál, Frede."
"Není."
"Frede, dávám ti rok."
Podíval se překvapeně na otce.
"Ano, dávám ti rok. Musíš se rozhodnout. Buď přestaneš hrát tenis, anebo odejdeš z domu."
"Otče..."
"Opakuju, odejdeš z domu!"

Fred se vydal ke dveřím jídelny. U nich se otočil a tiše řekl: "A vyhodíš mě z domu, i když budu hrát v daviscupovém týmu?"
"Cos to říkal?"
"Jestli mě vyhodíš, když budu reprezentovat Anglii v Davisově poháru?"
Otec se opřel o stůl a řekl: "Pak si ho hraj třeba ve dne v noci."

Fred Perry začal trénovat tenis denně několik hodin. Odstěhoval se do Londýna a na krytém dvorci na předměstí trávil veškerý svůj čas. Zúčastnil se několika turnajů, ale bez úspěchu. "Má sice nadání," říkali o něm tenisoví experti, "ale nikdy se nemůže stát velkým hráčem. Vždyť si s tím stolním tenisem pokazil styl a navíc má měkké zápěstí." Což přinutilo Perryho k většímu tréninku. Posiluje, zpevňuje zápěstí, v duchu myslí na slib, který dal svému otci. Ano, musí hrát za reprezentační celek v Davisově poháru, určitě se mu to musí podařit. V té době také dostane velkou nabídku od továrny na tenisové rakety, ani nečeká na otcův souhlas a přijímá ji. Stará se o odbyt a musí se snažit o ještě lepší výsledky. Na stolní tenis úplně zanevřel, vidí před sebou jenom nominaci do týmu Davisova poháru.

V létě roku 1929 dosáhl prvního úspěchu, když porazil předního Itala de Morpurga, a anglická asociace ho poslala na turnaje do Afriky a do Forest Hills. Přesto chvíli trvalo, než ho celá konzervativní Anglie začala brát na vědomí. Přece se však dočkal. Nominovali ho do národního družstva v přátelském utkání s Francií. I odborníci najednou změnili své názory na Perryho zápěstí a začali tvrdit, že tak tvrdé zápěstí se u tenisty hned tak nenajde. Ale jeho styl se nikomu nelíbí, i když vyhrává první velký turnaj. "Náhodný, nehezký, co k němu dodat," poznamenávají znalci, ale Perry se nechá slyšet: "Náhodný, nehezký, ale vyhrávající. Co je platné, že hrajete pěkně, když prohrajete."
"Jsi spokojený, tati?" řekl, když jednou večer přijel domů.
"Nevěřil jsem, Frede..."
Už o té věci nemluvili.

---

V roce 1931 Perryho zařadili do týmu Davisova poháru - celá Anglie je nadšená jeho hrou a dokonalostí jeho zápěstí. Má v něm prý nejen cit ze stolního tenisu, ale i sílu, která mu dovoluje hrát tvrdý tlučený forhend.
"Fred Perry už nikdy nevstoupí na dvorec," vykřikovali kameloti brzy poté. "Zraněná ruka ho navždy vyřadila z aktivní činnosti," přidávali, ale Perry po operaci začal znovu tvrdě trénovat a za šest neděl se už znovu objevil na tenisových dvorcích. Ve Wimbledonu sice pronikl jen do semifinále, ale nevzdal se. O rok později vyhrává Forest Hills (s Palfreyovou) a Roland Garros (s Nuthallovou) ve smíšené čtyřhře. V roce 1933 vítězí ve Forest Hills ve dvouhře, když porazil Australana Crawforda 6:3, 11:13, 4:6, 6:0, 6:1, po roce tu ve finále vyřadil Allisona a v roce 1936 sehrál velkou bitvu s Budgem, jehož ve finále porazil až v pěti setech, přičemž poslední skončil 10:8.

"Až vyhraješ Wimbledon, tak budu věřit už úplně všemu," řekl mu jednou otec. "Ty přece dobře víš, co tenhle turnaj znamená pro starou dobrou Anglii.
"A pamatuješ si, tati, jak jsi mi připomínal, že mi Anglii nikdy nezapomene, že jsem přestal hrát stolní tenis?"
"Už na to nevzpomínej."

V roce 1934 vyhrál Fred Perry Wimbledon poprvé. V semifinále porazil Američana Wooda v pěti setech a ve finále Crawforda 6:3, 6:0, 7:5. Celá tenisová Anglie byla na nohou, protože se Angličanovi po pětadvaceti letech podařilo vyhrát tento slavný turnaj. Od roku 1909, kdy zvítězil A. W. Gore, Angličané vždycky tleskali cizincům. Fred Perry se stal největší tenisovou osobností země, navíc už loni pomohl Anglii získat Davisův pohár, v němž od roku 1927 kralovali francouzští mušketýři.

Příště: ZRZAVÝ DON příběh DONALDA BUDGE

... Vtom přiběhl do šaten zpravodaj losangeleského deníku. Celý udýchaný přidával: "Pane, já jsem na vaše tenisové umění před půlhodinou vsadil tenhle krk." Udělal gesto, jímž sám sobě řezal hlavu, a pokračoval: "Vsadil jsem se, že do dvaceti budete nejlepším hráčem světa. Slyšíte to? Tuhle hlavu jsem vsadil, ale vy budete nejlepší na světě, vy určitě budete!" "Jste blázen, pane," odpovídal Budge. "Já a nejlepší na světě? Zatím jsem hrál jenom na univerzitě a moc toho neumím. Asi si ze mě děláte legraci."

"Naši mušketýři se nikoho neleknou," psaly francouzské noviny v roce 1933 a jen tenisoví experti dodávali, že by se optimistická nálada mohla aspoň trošku zmírnit. Ale pak se v pesimismu nechali přece jen zviklat. Cochet ve dvouhrách a Borotra s Brugnonem ve čtyřhře určitě zajistí tři nutné body k vítězství. V prvním zápase Francouz Merlin prohrál podle očekávání s Austinem ve třech setech, nehrající francouzský kapitán Lacoste však věřil, že Cochet vyrovná. Perry ho ale v pěti setech porazil. Paříž měla smutnou senzaci - Francie po prvním dnu vyzývacího finále Davisova poháru prohrávala 0-2. Pak sice ještě Borotra s Brugnonem snížili na 1-2, Cochet porazil Austina a vyrovnal na 2:2, ale Perry v zápase s Merlinem definitivně Francii Davisův pohár vzal. Čtyři roky pak patřila slavná trofej Anglii, pokud hrál Perry, nikdo ji z Wimbledonu neodvezl. Ze svých 38 zápasů o ni 34 vyhrál.

Perry rád hrál pětisetové zápasy, experti o něm tvrdili, že když už někoho dostane do pátého setu, vždycky vyhraje. Jeho fyzická kondice byla stejně vynikající jako tvrdohlavá bojovnost a touha po vítězství. Ve třech následujících letech vyhrál Wimbledon a stal se vítězem všech turnajů Grand Slamu, ale nepodařilo se mu to v jednom roce. Několik let byl světovou jedničkou, až v roce 1936 za deset tisíc liber přestoupil k profesionálům. Ta částka byla v té době ohromující, ale to jen dokazovalo, že Fred Perry byl vskutku velkou tenisovou osobností. Třiadvacet let pak působil jako profesionál v USA, v roce 1956 se v Londýně dohodl se zástupci tenisového vedení SSSR a odjel jako trenér do Moskvy.

Fred Perry se s tenisovou raketou nikoho nebál. Už v osmdesátých letech se ho zeptal jeden novinář ve Wimbledonu: "Pane Perry, když jste přestal hrát stolní tenis a dohadoval jste se s otcem, to jste si tak věřil, že se dostanete do anglického daviscupového týmu?"
"Věřil?" usmál se Perry. "To je snad málo, ne? Já jsem to věděl!"