Gene Mayer: Koberec ze staré Asie

Snad si vzpomněl i na rodiče, jak mu jednou vyprávěli o svém seznámení v mnichovském bridžovém klubu... Když se pak přestěhovali z Evropy do Ameriky, musel táta dělat liftboye, třebaže advokát, Spojené státy však diplom neuznaly a vrátit se do školy se mu nechtělo. Začal se živit tenisem, trénoval na dvorcích Burwood v Brooklynu. Když se pak k dceři Clare ještě narodili Sandy a Gene, bylo jasné, že oba budou také hrát.

"Genie, nechtěla jsem ti to říkat, ale koupila jsem dnes nádherný koberec."
"Kolik stál?"
"Neptej se, povídám ti, že je pěkný."
"Rhondo, víš, že kdyby nebylo tebe, tak bych se nikdy nezačal zabývat starožitnostmi?"

Rhonda se usmála. Jezdí se svým manželem skoro na všechny turnaje. Na střední škole se s Genem vídala, ale teprve když odešla na Queens College v New Yorku, poznala, jak jí chybí. A ty telefonní účty. Japonsko, Jižní Amerika, a on stále prohrával v prvním kole. Teď už je to jiné. Když začal hrát s raketou Prince, všechno se obrátilo. Ano, to ona ho k ní přinutila. "Je velká, budu s ní vypadat jako nějaký dědek," povídal jí, ale ona trvala na svém. "Zkus to a uvidíš." Tehdy, na podzim roku 1977, byl na stopadesátém místě, oženil se a začal s novou raketou. Teď je neustále do pátého místa. V dubnu roku 1979 se dostal do finále v Houstonu a do semifinále v Las Vegas, v Římě také mezi poslední čtyři, a jeho cesta do absolutní světové špičky začala.

"Ne, Rhondo, nikdy bych si nemyslel, že začnu tolik ty staré věci milovat."
"Asie, stará Asie, určitě se ti bude líbit."
"Kam ho dáme?"
"Snad se pro něj někde místo najde."

Gene se rozesmál. "Bodejť by se nenašlo." Nejspíš si v duchu promítl pět ložnic starého ranče, který koupili ve Woodmeru na Long Islandu, necelých čtrnáct mil od Manhattanu - právě tam, kde se seznámili. Najednou poznal, že i on musí Rhondě povědět o své dopolední návštěvě obchodu se starožitnostmi.

"A víš, že já dnes zase viděl tu nejkrásnější jídelní soupravu? Stůl a šest židlí. Druhá polovina devatenáctého století. A víš, Rhondo, kolik jedna židle stála?"
"Povídáš druhá polovina minulého století?"
"Přesně tak, radost pohledět."
"A zamluvils ji?"
"Šest set dolarů jedna židle."
"Šejdíř."

"Ještě štěstí, že na stole byla cedulka prodáno. Jinak bych tu soupravu viděl pořád před sebou."
"Stejně ji uvidíš."
"Asi máš pravdu, ale neříkej mi, že je jediná na světě."

Zastavil na křižovatce, zavřel oči a cítil únavu. Ne, jeho tenis nikdy nebyl oslnivý, ale sílu bral. To jeho bratr Sandy, ten ho uměl jinak. Probojoval se až do semifinále Wimbledonu, a jeho, Gena, dlouho nikdo nebral na vědomí. "Vy se snad jmenujete Sandy?" říkali mu a on musel donekonečna opakovat, že je Sandyho bratr a říkají mu Genie. Dívali se na něj, jako by mu nevěřili. Copak takový člověk může hrát dobře tenis?

Útlá ramena, bledost, vypadá, že by potřeboval moc dlouhé lázně. Došlapuje na paty, jako by měl hřebík v botě. Obouruč napřed hrál jen forhend, ale když zjistil, že většinu zápasů prohrává přes nedůrazný bekhend, začal ho hrát také tak. "Ty ses, Gene, zbláznil," říkali mu tehdy tenisoví trenéři. "Víš, jak bys musel mít rychlé nohy? To je na každou stranu nejmíň o tři kroky víc." Neposlouchal je a začal běhat. Nohy, třebaže vypadají líně, dostaly jiskru.

A pak to přišlo. Jeho hra začala být mnohem rozmanitější než Borgova, Connorsova, McEnroeova i všech ostatních špiček. Borg ochotně hraje jeden úder celou noc, jenom aby vyhrál, McEnroe má skvělý volej a podání a Connors zase bekhend, vyhrává hlavně s jeho pomocí. Gene Mayer hraje jistě, má výborný return. Kdo chce hledat někoho lepšího, v tom bude mít moc práce. A zápěstími dovede Gene doslova kouzlit, oběma rukama dá úderu nevypočitatelné falše. Když tenisoví experti začali přemýšlet, proč postoupil až mezi nejlepší hráče světa, většinou všichni zpočátku nevěděli. Divili se i samotní hráči. "Mayer patrně hraje tenis mnohem rozumněji než kdokoli jiný," tvrdí Harold Solomon. "Dovede taky velmi dobře klamat. Umí dokonale měnit tempo hry a taky úhel svých úderů. Jsou dlouhé, krátké, jemné i tvrdé. A jeho forhend? Ne, neznám lepší." A servisový zabiják Roscoe Tanner: "Někteří hráči se vás snaží smést z kurtu, konečně, snažím se o to vždycky i já, ale Gene s vámi manipuluje. Doslova a do písmene si dělá, co chce. Do poslední chvíle nevíte, co zahraje. Tyhle údery obouruč jsou moc těžké. A jeho return? Prý je tak dobrý proto, že Gene stojí blízko a zachytí míč hned na začátku. Ale řekněte mi, kdo má takovou reakci, aby tak mohl stát?" Aspirant světové jedničky, Američan John McEnroe neochotně přiznává: "Má teď mnohem větší sebedůvěru a božská zápěstí. Nevíte, co na dvorci provede. Musíte být pořád ve střehu."

"Gene, už je zelená, jeď."
"Trošku mě bolí oči."
"Povídám ti, měl bys víc odpočívat, slyšel jsi přece Ashe říkat, že hraješ náročný tenis."
"Už jiný nebudu, jenže mě teď každý chce porazit. Víš, Rhondo, nikdy bych neřekl, že je to tak svíravý pocit. Pořád se bojíš, pořád cítíš, že se na tebe někdo tlačí."
"A divíš se?"
"Víš, dnes mě před šatnami zastavil jeden novinář, určitě ho znáš, jezdí na většinu velkých turnajů, že mě nebude dlouho zdržovat, že mi prý položí jenom jednu otázku. Byl jsem unavený, i když ten zápas nebyl nijak těžký, ale povídám mu: Pojďte, sedneme si tamhle do křesla. A on že to není ani potřeba, že mu stačí jedna věta. Rhondo, znáš mě, co můžeš říct jednou větou? Tak jsme si sedli a on hned: Gene, jsi teď už úplně pod absolutní špičkou, proč si myslíš, že je Borg taková supertřída?"
"To jsem zvědavá, cos mu odpověděl."

"Napřed že je dobře, že jsme si sedli. Vidíš, tohle ani nemůže být na jednu větu. Proč je Borg takový? Jeho údery nejsou fenomenální, spousta hráčů má mnohem lepší údery než on. Ale ta jeho trpělivost, ta jeho energie a hlavně - tak rozumí tenisu, že to všechno dohromady z něj dělá vynikajícího hráče."
"A určitě se tě taky ptal, jestli někdy i ty budeš nejlepší, viď, že se tě na to ptal?
Nedíval se na ni, ale cítil její oči. Zná mě, moc dobře mě zná, pomyslel si.
"Jak to víš?"
"Genie, že se tě ptal?"
Kývl hlavou.
"A cos mu řekl?"
"Že je to asi maximum, co jsem dokázal."
"Blázne, proč to říkáš, proč to říkáš. I když třeba víš, že dál už nemůžeš, tak to přece nikdo nemusí vědět. Začnou se tě míň bát."
"Rhondo, každý má vědět, kam až může, a já cítím, že dál to už ani nejde. Nezlob se na mě, ale nejde."
"Genie, když jsi na Turnaji mistrů porazil jak Johna, tak Bjorna, říkal jsi mi večer něco jiného. Pamatuješ si, jak jsi byl šťastný a bylo ti jedno, že noviny druhý den psaly o průměrném výkonu Borga, který se šetřil na finále. Ale já to počítala! Vždyť ty jsi v prvním setu nezkazil míč, slyšíš to, ani jeden míč jsi nezkazil! A víš, cos povídal? Objednal jsi bažanta a mezi jídlem jsi mi řekl: Hádej, co je na dnešním večeru nejkrásnější? Genie, zakroutila jsem hlavou a tys zašeptal: Všichni můžou prohrát, každý se dá porazit. Každý. Sevřel jsi pěst a tu větu jsi ještě asi třikrát opakoval."
"Ráno bych ji asi neřekl."
"Nesmíš prohrávat už předem."
"Rhondo, nikdy jsem předem neprohrával. Víš, Sandy musel hrozně dřít, já měl asi větší talent. Ale vážil jsem si toho talentu a věděl jsem, že když budu bojovat, tak to musím někam dotáhnout. Když mi bylo devět, tak jsem vyhrál Orange Bowl v kategorii desetiletých. Šestkrát jsem vyhrál mistrovství Ameriky v různých věkových kategoriích - a vždycky jsem byl mladší. A pořád jsem bojoval. Když mi bylo třináct, tak jsem poprvé v životě prohrál se stejně starým hráčem. Dodnes vím, že se jmenoval Horace Read. Zbláznil jsem se, docela jsem se zbláznil. Křičel jsem na dvorci a maminka se hrozně vylekala, bála se, že jsem dostal nějaký záchvat. Odvezla mě domů a když se to táta dověděl, tak mi zakázal tři měsíce hrát. Tři měsíce jsem nesměl sáhnout na raketu. Víš, Rhondo, jak mi bylo? Ne, nikdy jsem nechtěl prohrávat."

"Ale teď už nechceš nahoru."
Blížili se k hotelu. Gene se otočil k ženě a tiše řekl:
"Smím ti něco připomenout?"
"Proč bys nemohl"
"Vzpomínáš si na Havaj?"
"To víš že ano."
"Rhondo, pořád vidím ty koňské nohy. Do smrti si budu vyčítat, že jsme se nechali přemluvit na tu projížďku. A já si vzal ještě toho líného koně."
"A pak ti sklouzlo sedlo."
"Kdyby se mi nezachytila noha do třmenu, tak by to možná dopadlo líp. Kůň mě vlekl, a když jsem konečně vytáhl nohu a zůstal jsem ležet, měl jsem pocit, že mi někdo vrazil do zad nůž. Ne, Rhondo, tenkrát vůbec nezáleželo na tom, jestli budu nejlepším hráčem tenisu na světě. Ne, vůbec ne. Stál nade mnou doktor, v ruce držel rentgenový snímek a řekl mi: Pane Mayere, máte zlomených několik výběžků na páteři, pár týdnů si u nás poležíte a pak se uvidí."
"Vím, Genie, že to bylo pro tebe těžké."
"Šlo mi pak o to, abych dobře chodil, zapomněl jsem na všechny turnaje, slyšíš to, na všechny turnaje jsem zapomněl, chtěl jsem jen pořádně chodit a necítit v zádech zabodnutý nůž."
"Asi máš, Genie, pravdu."
"Takže se mě už ani nezeptáš, co jsem odpověděl tomu reportérovi na jeho poslední otázku?"
"Vím to."
"Rhondo, pak se mě ještě zeptal, kdy skončím s tenisem, a já mu řekl, že ve třiceti. Vrátím se do školy, povídám mu, on věděl, že jsem ji po dvou semestrech přerušil. Vrátím se do školy, opakoval sem, a budu studovat práva nebo obchod."
"A co na to řekl on, Genie?"
"Že jsme prý všichni stejní. Pospícháme, jenom pospícháme."

Auto zastavilo před hotelem, Gene Mayer vyndal z kufru devět raket, přesně tolik si jich bere na každý zápas. Rhonda ze zadního sedadla vytáhla starý koberec.
"Bude se ti líbit, je to Asie, stará Asie," řekla a oba zmizeli v hale.