Hradecká ani Záhlavová-Strýcová nepřekvapily
Lucie Hradecká začala svůj první zápas ve druhém kole Australian Open s favorizovanou Ruskou Věrou Zvonarevovou dobře, dlouho jí to ale nevydrželo. Snaha o aktivní hru vedla ke spoustě chyb, když dvakrát nedokázala ukončit ani nalitou smeč. První hru v Hisense Areně získala až v šestém gamu a úvodní set prohrála hladce 1-6.
Ve druhém už světové sedmičce a bývalé semifinalistce turnaje vzdorovala rovnou hodinu. Šestadvacetiletá Hradecká v souboji zahrála dvojnásobek vítězných úderů (32), ale také téměř čtyřnásobek nevynucených chyb (41), což byl rozhodující faktor utkání. Česká tenistka nakonec prohrála 1-6 6-7.
"Určitě umím hrát lépe, nestála jsem za míčem, nešel mi servis," řekla Hradecká. "Chybí mi trocha zkušeností, přece jenom s hráčkami z desítky jsem tak často nehrála. Ale určitě je to zkušenost, která mi pomůže," dodala.
Rodačka z Prahy na Zvonarevovou nestačila ani ve druhém vzájemném utkání a neúspěšně se snažila o premiérový postup do třetího kola grandslamu. Už postup do druhého kola znamenal pro Hradeckou, 51. hráčku světového žebříčku, osobní maximum na úvodním turnaji velké čtyřky. Do stejné fáze se dosud dostala jen dvakrát v Paříži.
Hradecká ale v Melbourne ani zdaleka nekončí. S Andreou Hlaváčkovou je ve druhém kole čtyřhry a příští týden ji čeká také mic s krajanem Františkem Čermákem.
Barbora Záhlavová-Strýcová podlehla americké favoritce Sereně Williamsové. Loni při premiéře na centrálním kurtu porazila Dokicovou, dnes ale v Rod Laver Areně působila ustrašeně. Proti pětinásobné šampionce nastoupila s příliš velkým respektem a v prvním setu dostala kanára.
Ve druhé sadě se obraz hry dlouho neměnil, až v závěru utkání se uvolnila a předvedla pár světlých momentů. Třicetileté Američance dokonce sebrala servis a z 2-5 snížila na 4-5, v desátém gamu ale znovu přišla o podání, byť vedla 40-0, a vinou porážky 0-6 4-6 neobhájí loňské 3. kolo.
"V prvním setu jsem byla zbytečně moc nervózní, měla jsem ze soupeřky příliš velký respekt a zbytečně," zlobila se na sebe Záhlavová-Strýcová. "Měla jsem se držet plánu, čopovat a chodit na síť, ale místo toho jsem se s ní mlátila odzadu."
Také Záhlavová-Strýcová zůstává ve hře ve čtyřhrách. V soutěži žen hraje s Ivetou Benešovou, v mixu se Švédem Lindstedtem.
Serena vyhrála 500. zápas
Serena dnes v Melbourne vyhrála už 16. utkání v řadě; v letech 2009 a 2010 získala zdejší čtvrtý a pátý titul, loni kvůli zranění chyběla. I letos visel nad jejím startem otazník, neboť pár dní před začátkem turnaje si poranila kotník. I proto dnes Rod Laver Arena v závěru utkání ztichla, Serena totiž při náběhu na síť škobrtla a upadla.
"Je to v pořádku, jen má vratké kotníky," uklidnila bývalá světová jednička své fanoušky. "Nebyla jsem jako baletka."
Pro Serenu to dnes byla jubilejní 500. výhra v kariéře v 604. zápase. "Je to něco, v čem jsem chtěla vyrovnat Venus. Věděla jsem, že to dokážu, protože dělám vše, co dělá i ona," řekla. Starší ze sester Williamsových má bilanci 598-147, v Melbourne ale sedminásobná grandslamová vítězka chybí, neboť se zotavuje ze Sjögrenova syndromu.
Jako favoritka půjde dnes ještě do bojů druhého kola Petra Kvitová, jež se od 5:00 hodin utká se Španělkou Suárezovou.
| - GRANDSLAM AUSTRALIAN OPEN 2012 - (Austrálie, tv. povrch Plexicushion, 26.000.000 austr. dolarů) čtvrteční výsledky českých tenistek (19. 01. 2012) |
|
Dvouhra - 2. kolo: |
Komentáře
Před 50 lety vyhrál Wimbledon. Na triumf v nejslavnějším tenisovém turnaji světa v létě 1973 Jan Kodeš už jen vzpomíná, dnes jsou jeho životní náplní poštovní známky.
Tichá: Kdy jste naposledy poslal klasický dopis se známkou?
Kodeš: Každou chvíli!
Tichá: Komu píšete?
Kodeš: Dostávám měsíčně pět šest dopisů ze světa od lidí, kteří chtějí můj podpis. Přicházejí z Indie, Japonska, nejvíc z Ameriky. Teď jak se blíží výročí Wimbledonu, je žádosti o něco víc. Legrace je, že když dostanu dopis z Ameriky, lidé dají dovnitř zpáteční obálku se známkou a žiji v domnění, že ta americká platí i u nás. Já pak musím jít, koupit novou a dopis poslat.
Tichá: Budou za nějakých 50 let známky, dopisy a pohlednice ještě existovat?
Kodeš: S datovými schránkami bude pošta čím dál méně zapotřebí a je dost dobře možné, že nakonec úplně zanikne. Nevím, jak to celé dopadne, je možné, že nebudou existovat ani peníze.
Tichá: Co pak budou dělat sběratelé známek?
Kodeš: O ty se nebojím, i kdyby pošty a dopisy zanikly, známky budou pořád atraktivní, možná ještě víc než dnes. Covid sběratelství neuvěřitelně nakopnul, lidé měli čas se mu věnovat, veškerý prodej a nákup se přesunul na online aukce, kam může kdokoli. A inflace hlad po známkách ještě zvedla. Bohužel se to promítlo do cen, známky rostly na hodnotě vždycky, ale covid všechno akceleroval do neuvěřitelných výšin.
Kodeš: Obecně se sbírají známky podle tématiky, lidé se zaměřují třeba na ty s motivem ptáků, lodí, květin, aut. Já se věnuji tenisu a po otci doplňuju známky Československo vydané od roku 1918 až do roku 1992, kdy jsme se rozdělili. Nejstarší známky z období první republiky navrhoval Alfons Mucha a mám je nejraději, líbí se mi ale třeba také ty z roku 1943 s prozatimní exilovou vládou v Londýně. A zcela výjimečné jsou známky Kde domov můj z roku 1934, na kterých jsou i noty. Z tenisových mě zajímají jen ty oficiální, od pošty. Dnes se totiž vydává mnoho známek, ale jde o patisky. Nejsou oficiální a nemají prakticky žádnou sběratelskou hodnotu, jsou to spíš suvenýry.
Tichá: Co všechno jste ochotný podstoupit kvůli tomu, abyste získal vysněnou známku?
Kodeš: V dnešní době nepotřebujete nic mimořádného, jde jen o peníze.
Tichá: Nepotřebujete mít kontakty, chodit na burzy?
Kodeš: Všechno už se odehrává přes internet. Dřív jste si známky skutečně musela "vychodit" na burzách, když byla v Praze, logicky třeba lidé z Brna byli v nevýhodě oproti sběratelům z hlavního města. Teď mají všichni rovné podmínky, což je dobře, na druhou stranu se to negativně promítlo do cen. Tím, jak jsou aukce celosvětové, přihlížet tomu, jak chlápek někde v Argentině koupí věc za spoustu peněz, protože se mu to zdá levné. Na aukcích se objevují lidé, kteří jsou ochotni zaplatit neskutečné peníze. Je to hodně podobné, jako když se prodávají obrazy.
Tichá: Čeho si ceníte nejvíc?
Kodeš: To nedokážu říct, ale rozhodně největší práce je jednotlivé sbírky zkompletovat. Často je to tak, že existuje série o 10 hodnotách, vy koupíte prvních 7, pak potřebujete sehnat zbytek, ale nedaří se vám to, protože je nikdo nenabízí. Potom vám nezbývá než čekat a doufat, že se nakonec někdo objeví.
Kodeš: O penězích nikdy nemluvím, ono to ani nejde spočítat, některé známky šly na hodnotě výš, některé se staly bezcennými. Táta třeba sbíral známky OSN, mám několik alb, která ale můžu vyhodit, protože toho bylo tolik, že ztratily na hodnotě a nikdo je dnes nechce. Víte, na filatelii se nesmíte dívat optikou peněz, je to koníček, záliba.
Tichá: Pokračujete v odkazu svého otce, zaučoval vás jako dítě?
Kodeš: Táta byl zanícený sběratel. Vždycky v sobotu a v neděli seděl u stolu a trávil u známek spoustu času. Byl právník, ale vyhnali ho do výroby, protože jsme byli živnostenská rodina. Mě ke známkách přizval ve 12 letech. Sedával jsem s ním a on mi říkal, co mám dělat. Že musím dávat pozor, že známky nesmím ohýbat, nesmím mít mokré ruce, že musím používat pinzetu... Zaučoval mě a byl to on, kdo mě naučil neskutečné trpělivosti, která se mi pak vyplatila i v tenisové kariéře.
Tichá: K čemu vám byla dobrá?
Kodeš: Tenis je sport, který nemůžete hrát, aniž máte určitou trpělivost. Máte balóny, které se vám povedou, ale pak ty, které nevyjdou, někdy vás i rozhodčí poškodí. Vy ale musíte mít v sobě vnitřní sílu, abyste se přes to všechno přenesla. A ta vnitřní síla začíná i u trpělivosti. Musíte se uklidnit, říkat si, že se nic nestalo, že se to zlomí, že pořád máte šanci na výhru. V tom mi známky pomohly.
Tichá: Měl jste na ně během tenisové kariéry čas?
Kodeš: Ne, občas jsem tátovi něco přivezl ze zahraničí, jinak čas nebyl. Ale vždycky mi říkal: "Nech si ty známky, na staří ti budou dobré, najdeš v nich přítele." A já to teď opravdu oceňuju. Je spousta starých lidí, kteří nevědí, do čeho píchnout, sedí doma, dívají se na televizi a to je všechno. Já jsem se k známkám vrátil někdy před 13 lety a našel jsem se v nich.
Kodeš: Uklidnění. Podívám se, jestli je něco v televizi, zjistím, že nic, tak si k nim sednu a najednou jsem ve svém světě. Okamžitě naskakují vzpomínky. Vidím známku s Monakem a vybaví se mi, kdy a s kým jsem hrál v Monte Carlu, jak to dopadlo... Je to to samé, jako když přijdu k vitríně, kde mám tenisové poháry, podívám se na pohár z Atlanty a vidím rodinu, u které jsem bydlel. Byli docela bohatí, měli chůvy pro dvě děti, které byly neuvěřitelně rozmazlené. Tehdy na přelomu 60. a 70. let jsme v cizině bydleli v rodinách, neexistovalo přespat v hotelu. Ale Americká rodiny se o nás z Východu praly.
Tichá: Proč?
Kodeš: Na Západě chtěli vědět, jak to u nás vypadá, jak tady žijeme. Ptali se, jestli máme barevnou televizi, kde vlastně leží Praha a strašně se divili, že je tak blízko Německa. Měli pocit, že je to kdesi na Sibiři. Všechny tyto detaily si pamatuju.
Tichá: Co se vám vybaví, když se řekne Wimbledon 1973?
Kodeš: Já vám nejdřív řeknu, co se mi vybaví, když se řekne Ukrajina. Chcete to vědět?
Tichá: Povídejte.
Kodeš: Hráli jsme Davis Cup v Doněcku proti Rusku, tehdejšímu SSSR a já třetí den prohrál s jejich hvězdou Metrevelim. Byl to rozhodující zápas, který už jsem měl skoro vyhraný a třikrát nebo čtyřikrát mě poškodili. Bylo to naprosto očividné a bylo jasné, že já vyhrát nesmím. Tehdy tam s námi byl i novinář Rudého práva Václav Švadlena, on hodně psal proti tenisu, že jsme proti jiným sportům privilegovaní. A když jsme nasedli do letadla domů, tak se ke mně ten tehdy už starší pán naklonil a říká: "Tak, Honzíku, to, co jsem viděl, tak já už do konce tvé kariéry a dokonce do konce svého života o tobě nenapíšu jediné křivé slovo. Tohle bylo neskutečně svinstvo!"
Kodeš: Když jsem Wimbledon vyhrál, šly řeči, které měly moje vítězství znehodnotit, že tam nebyli tři čtyři top hráči, ale já je porazil už rok předtím. A tehdy ve Wimbledonu jsem porazil ve třech setech Metreveliho. Byl to strašně těžký zápas, lidé si to vůbec neuměli představit. On byl neskutečně dobrý, my dva jsme spolu prakticky vyrůstali, znali jsme svůj styl hry a já s ním nerad hrál, protože jsem často prohrával. A do toho rok 1968. Když bylo jasné, že budu hrát proti němu, dostal jsem se pod obrovský tlak. Všichni říkali, že nemůžu nechat Rusáka vyhrát Wimbledon! Šel jsem tenkrát na kurt a měl husí kůži. Naštěstí to dobře dopadlo.
Tichá: Dnes mají sportovci kouče a psychology, za vás nic takového nebylo. Co vám v podobných situacích pomáhalo?
Kodeš: Já jsem byl silný, ale hodně nám tehdy pomáhali trenéři. A také maséři, to byly takové vrby, na masérském stole se svěří každý. Mě tenkrát radil Jarda Drobný, tenista, který vyhrál Wimbledon v roce 1954. Žil v Anglii a byl to můj mentor. Nejhorší vždycky bylo ustát ty minuty před zápasem a vydržet do doby, než se vám na kurtě něco povede. Když se topíte ve vlastní šťávě, nemůžete se chytnout, kazíte, je těžké nepodlehnout tlaku. V okamžiku, kde dáte eso, povede se vám prohoz, lidé vám zatleskají, spadne to z vás.
Tichá: Zahrajete si ještě tenis?
Kodeš: Naposledy jsem hrál na podzim, jsem po operaci nohy, ale chci zase začít.
Kodeš: Můj vnuk se právě pustil do tenisu, je mu 11 let, strašně ho to baví a já z toho mám radost, ale ještě jsme spolu nehráli. Pamatuji si, že když jsem hrál se synem, měl jsem v jeho 15 letech šílené potíže ho přehrát, v 16 už mě s přehledem porazil. Začal mi hrát "kraťasy" a já neměl šanci je doběhnout.
Tichá: Vychoval jste si nástupce na známky, jak to kdysi udělal otec s vámi?
Kodeš: Snažím se to předat vnukovi. Loni jsem mu koupil pinzetu, album a začal ho všechno učit jako táta mě. Ale hlavní je teď tenis. Trénuje ho můj syn, já mu taky poradím, ale nechci ho stresovat. Když vidím, jak se dnes na kurtech chovají rodiče k dětem, je to šílené.
Tichá: Co dělají?
Kodeš: Nadávají jim, řvou na ně,vyvádějí, když jim něco nejde, jsou to šílenosti. Helena Suková trénovala vnučku a přestala kvůli tomu na turnaje jezdit, protože by se musela s dospělými hádat. Děti dnes hrají bez rozhodčích, tenisová federace to zavedla, aby se naučili hrát fair play, ale vede to k opaku. Děti se mezi sebou hádají, do toho rodiče, dokonce švindlují výsledky! Já naopak vnukovi říkám, že se musí naučit prohrávat, že je to základ. Musí to brát tak, že druhý byl v tu chvíli lepší a že když bude trénovat, za rok bude lepší on. Bohužel tohle rodiče nechtějí slyšet.
Tichá: Jak přistupovali rodiče k vám?
Kodeš: Nic takového jsem nezažil. Táta byl reprezentant a několikanásobný mistr, hrál kolovou jako bratři Pospíšilové a pozemní hokej. Nikdy, opravdu nikdy mi nevynadal! Když skončil zápas a já prohrál, řekl: "Příště mu to nandáš!" Vždycky se mnou všude chodil. Hrál jsem závodně do 18 let fotbal a pak jsem se rozhodoval, jestli zůstanu u tenisu nebo u fotbalu. Ten mi bavím víc, ale když jsem vyhrál Pardubickou juniorku, rozhodl jsem se pro tenis.
Nic takového jsem nezažil. Táta byl reprezentant a několikanásobný mistr, hrál kolovou jako bratři Pospíšilové a pozemní hokej. Nikdy, opravdu nikdy mi nevynadal! Když skončil zápas a já prohrál, řekl: "Příště mu to nandáš!" Vždycky se mnou všude chodil. Hrál jsem závodně do 18 let fotbal a pak jsem se rozhodoval, jestli zůstanu u tenisu nebo u fotbalu. Ten mě bavil víc, ale když jsem vyhrál Pardubickou juniorku, rozhodl jsem se pro tenis.
Nikdy. Udělal jsem dobře.
KONEC ROZHOVORU
Před 50 lety vyhrál Wimbledon. Na triumf v nejslavnějším tenisovém turnaji světa v létě 1973 Jan Kodeš už jen vzpomíná, dnes jsou jeho životní náplní poštovní známky.
Tichá: Kdy jste naposledy poslal klasický dopis se známkou?
Kodeš: Každou chvíli!
Tichá: Komu píšete?
Kodeš: Dostávám měsíčně pět šest dopisů ze světa od lidí, kteří chtějí můj podpis. Přicházejí z Indie, Japonska, nejvíc z Ameriky. Teď jak se blíží výročí Wimbledonu, je žádosti o něco víc. Legrace je, že když dostanu dopis z Ameriky, lidé dají dovnitř zpáteční obálku se známkou a žiji v domnění, že ta americká platí i u nás. Já pak musím jít, koupit novou a dopis poslat.
Tichá: Budou za nějakých 50 let známky, dopisy a pohlednice ještě existovat?
Kodeš: S datovými schránkami bude pošta čím dál méně zapotřebí a je dost dobře možné, že nakonec úplně zanikne. Nevím, jak to celé dopadne, je možné, že nebudou existovat ani peníze.
Tichá:Copak budu dělat sběratelé známek?
Kodeš: O ty se nebojím, i kdyby pošty a dopisy zanikly, známky budou pořád atraktivní, možná ještě víc než dnes. Covid sběratelství neuvěřitelně nakopnul, lidé měli čas se mu věnovat, veškerý prodej a nákup se přesunul na online aukce, kam může kdokoli. A inflace hlad po známkách ještě zvedla. Bohužel se to promítlo do cen, známky rostly na hodnotě vždycky, ale covid všechno akceleroval do neuvěřitelných výšin.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele