Ilie Nastase: Klaun

Ten kluk s havraními vlasy se jmenoval Ilie Nastase a den předtím vyhrál žákovský přebor země. Dlouho se nemohl rozhodnout, co vlastně bude hrát. Byl vynikajícím žákovským fotbalistou klubu Steaua Bukurešť, ale trenér Chivaru o fotbalu nechtěl ani slyšet.

"Musíš ho přemluvit, co přemluvit, musíš mu to přikázat," říkal Iliovu bratru Constantinovi, který dokonce reprezentoval Rumunsko v Davisově poháru. "Cornelie vyhrála titul juniorské mistryně, ty tenis dovedeš a jeho byste nechali hrát kopanou!"
"Ať se rozhodne sám, já to taky udělal," odpověděl tenkrát Chivarovi Constantin Nastase.
"Copak má v jedenácti rozum? Vidí merunu a je do ní blázen. Ale říkám ti, je to talent, jaký jsme neměli. Ani tys nehrál tak dobře. Povídám ti, je to talent. A zamkni mu kopačky do skříně."

Rodinná rada tedy rozhodla, že Ilie začne víc chodit na bukurešťské tenisové dvorce. "A taky to máš blíž než na kopanou," přidal tehdy Constantin.
Brzy patřil k nejlepším juniorům země a Ion Tiriac ho vzal do učení.
"Co budu dělat?" zeptal se na začátku Nastase.
"Mladší tady nosí kufry, to je slušnost," odpověděl mu Tiriac.
"Stejně seš pro mě Drakula, nic než Drakula."

Tiriac se na Nastaseho udiveně podíval. Je pravda, že stejně jako známá postava Drakuly pocházel z Brašova, ale že by Nastase měl takovou drzost? Nikdo z mladých by si to určitě nedovolil, ale Ilie už začínal být jiný.
"Všechno, co se ode mě naučíš, bude pro tebe dobré," odpověděl, narážku o Drakulovi jako by přeslechl. Trénovali spolu, hráli čtyřhru, až v roce 1976 právě Nastase přerušil Tiriakovu dlouhou sérii vítězství na domácím mistrovství. Podeváté už nevyhrál, Nastase získal první titul.

"Pamatuješ si, co jsem ti říkal, když jsem ti sbíral při finále v devětapadesátém?" zeptal se Tiriaka po finále dvouhry.
"Že se mě nebojíš."
"Ale já se opravdu nikoho nebojím."
"Kdyby to bylo jinak Ilie, tak bys v tenise nikdy nic nevyhrál."

Už rok předtím se spolu probojovali do finále čtyřhry při mezinárodním mistrovství Francie. Tiriaka znal tehdy každý, ale toho černého kluka s dlouhými vlasy musel všem představovat. Každý si ho ale zapamatoval. Začal dělat na rozhodčí posunky. "Mám tohle zapotřebí?" ptal se sám sebe Tiriac. "Ale za všechno si můžu jen a jen sám. Když jsem s ním začal, tak už se nedá nic dělat." Prohráli tehdy s Američany Graebnerem a Ralstonem 3:6, 3:6, 0:6, ale už postup do finále byl pro Nastaseho ohromným úspěchem. V šatně se však zlobil. Pořád kroutil hlavou a jen opakoval:" Prohrát takový zápas, to přece není možné." Tiriakovi se to líbilo. Stále sice Nastaseho okřikoval, ale v duchu s ním souhlasil. "Jedině v nespokojenosti je nějaká naděje na zlepšení, když budeš sám se sebou spokojený, tak už se nebudeš snažit," připomínal Tiriac.

A za dva roky se oba poprvé probojovali do finále Davisova poháru. Pak sice Rumuni s Američany prohráli v Clevelandu 0:5, ale Nastase dvakrát podlehl až po velkém boji. Ashe vyhrál 6:2, 15:13, 7:5 a Smith 4:6, 4:6, 6:4, 6:1, 11:9. "Ten černovlasý Rumun měl ze všech nejrychlejší nohy," psalo se a výsledky dávaly tušit, že Nastase bude tenisovou hvězdou.

V roce 1970 vyhrál mezinárodní mistrovství Itálie (ve finále porazil Kodeše) ve dvouhře i čtyřhře (s Tiriakem), a (s Američankou Casalsovou) získal i první titul ve Wimbledonu za smíšenou čtyřhru. Začali ho plně respektovat i experti, za rok 1970 byl na světovém žebříčku šestý. Příští rok byl znovu ve finále Roland Garros, tam sice s Kodešem prohrál, ale zato pak v Paříži vyhrál Masters, Turnaj mistrů, klání osmi nejlepších podle Grand Prix. (Ta vznikla v roce 1970, vítězí v ní ten, který získá nejvíc bodů z vybraných turnajů.) Ve finále neprohrál ani zápas, přitom druhý Smith dva!

Rok 1972 byl pro Nastaseho nejúspěšnější. Prohrál sice ve finále Wimbledonu (se Smithem) v pěti setech, ale ve finále Forest Hills přehrál Ashe, vyhrál sedm turnajů Grand Prix a celkově také získal nejvíc bodů. I v Turnaji mistrů v Barceloně byl nejlepší. Jen prohra ve finále Davisova poháru v Bukurešti (opět s Američany) mu kazila vynikající bilanci. Druhé místo ve světovém žebříčku!

Je mezi předními hráči světa, ale vede i v pokutách a trestech. Když přijede do Wimbledonu, je na jeho zápasy nabito.

Turnaj, který si dlouho nemohl zvyknout na šortky či sukýnky, dovolil Rumunovi klaunské kousky, které by dřív neodpustil nikomu. Novináři ho nazývají Lawrencem Olivierem Wimbledonu, Čarodějem, Králem, ale častěji se objevuje Nasty-Boy - protivný kluk. "Pokladníci mě ale mají rádi," říkával často Nastase. "Copak je to možné, aby se na tenise lidé pořád tvářili jako v kostele? Borg vypadá jako účetní, který ví, co bude z tenisu mít. Já přicházím bavit. Sebe i druhé. Že to někdy sklouzne dál, než jsem zpočátku myslel? Víte, vám přece nemusím vysvětlovat, že tenis je hrozně napínavá hra."

V roce 1976 Nastase podruhé prohrává ve finále Wimbledonu (s Borgem, který v té době začal kralovat). Což mu u expertů ještě vyneslo čtvrté místo na světovém žebříčku. Pak se začal propadat níž, ale dál patřil k vyhledávaným tenistům. Vnesl totiž do tenisu něco, co předtím nikdo neznal. Smál se sobě i druhým, dráždil a provokoval, protože chtěl vyhrávat a cestu k vítězství hledal všelijak.

V roce 1979 se v hale Louise Armstronga v National Tennis Center hrálo otevřené mistrovství USA. Po dva roky nesměl Nastase hrát turnaji, diskvalifikovali ho za špatné chování a urážky rozhodčího - tentokrát si hned v prvním kole převléká na dvorci šortky! Dovolil si to vůbec někdo?
"Jak vás to vůbec mohlo napadnout, pane Nastase?"

Ilie se nechápavě podíval na novináře a dělal, že ho ta otázka vůbec nezajímá. Ale pak přece jen odpověděl. "Někteří lidé se potí na prsou, a tak si během zápasu převlékají tričko. Vadilo vám to někdy? Viděl jste letos ve finále Wimbledonu Tannera? Ten se taky převlékal. A mně bylo moc velké horko."
"Šortky a tričko, to je přece něco úplně jiného."
"To si myslíte vy, pro mě je to součást oblečení jako cokoli jiného. Místo aby vás zajímalo, jaké tady máme ke hraní podmínky, zajímají vás mé zpocené šortky. Jen se podívejte, v jakém vedru hrajeme. Nad hlavou nám lítají letadla, určitě skončíme jako Ashe. Ten taky dostal infarkt."

Fotografie převlékajícího se Nastaseho a zpocené pohozené šortky značky Adidas se druhý den objevily ve všech novinách, které přinesly zpravodajství z National Tennis Center. A vedle nich zpověď. "Je pravda, že už nevyhrávám jako dřív, ale to přece není možné, už prostě sotva vyhraju některé velké turnaje. Ale i když jsem trochu ztratil ze své rychlosti, myslím si, že jsem zase tenisově moudřejší. Dřív jsem jen tloukl do míče, běhal a chtěl rychle vyhrávat. Teď o všem víc přemýšlím. A pak, vždyť se píše devětasedmdesátý a Forest Hills jsem vyhrál před sedmi lety. Ať chcete nebo ne, je to dlouhá doba a nemůžete mít všechno. Žít dobrý život a ještě k tomu všechno vyhrávat. Já prožil dobrý život a vyhrál jen něco. Stihl jsem obojí. Byl jsem zvláštní kluk a hlavně - nikdy jsem nebyl příliš vážný." Noviny pak ještě přidaly, že v příštím kole hraje Nastase s McEnroem a v hale Louise Armstronga bylo nabito.

"Lidé jsou na mě pořád zvědaví," řekl před zápasem Nastase v šatně. "Vědí, že jim něco ukážu, a já jim opravdu něco ukážu. Vždycky jsem se staral sám o sebe. Tiriac mi dal výborné základy, ale pak jsem byl na všechno sám. A jakou cestu jsem si zvolil, po takové jdu. Jen se podívejte na to dnešní tenisové mládí. Každý má někoho, kdo nosí raketu, jiného, který nosí tašky, a další snad podepisuje šeky. A já? Přijel jsem vždycky sám a byl jsem sám na radost i na problémy. A tak se nedivte, že mi ledacos uteklo."

Rozhodčí Frank Hammond hned před zápasem oba upozornil, že bude přísný. Nastase pozdravil nabitou halu, která začala tleskat. Znají mě, znají, ani přes ty dva roky distance na mě nezapomněli, pomyslel si Rumun. Ale brzy se začal hádat. Hammond ho několikrát napomenul, ale Nastase ani pak nebyl zticha. Pozdravil v hledišti Roye Emersona, přátelsky pokynul Dunu Budgeovi. Jako by chtěl gesty dokázat, že ti oba tenis opravdu uměli. Pak se cítil poškozen rozhodčím, nechtěl pokračovat ve hře, McEnroe ho okřikl, on pro změnu zase jeho.

"Co po mně chcete? Vždyť jsem přijel hrát tenis!" řval do publika. Na dvorec začaly létat plechovky od piva. Nastase do některých kopal a vyzýval pořadatele, ať začnou  uklízet. Pár jich vyběhlo z podchodu, Nastase zatím popadl žlutý tenisový míček a předváděl s ním fotbalové parádičky. Byl přece jako kluk vynikajícím fotbalistou a ještě to nezapomněl. Hala mu znovu začala tleskat. Ale rozhodčí ho vyzval podání, jenže on našel pod stolkem rozhodčího plechovku piva. "Dokud ji neodnesou, nezačnu," volal. McEnroe, který se už připravil na příjem, se narovnal a ukazoval na Nastaseho pěstí. Ilie mu to hanlivé gesto vrátil a hala začala pískat. Pak se začalo hrát. Ale jen chvíli. McEnroe zvedl ruku, že neslyší míč a že potřebuje absolutní klid. Hala se opět rozbouřila. Američan už byl světovou dvojkou a přisuzoval si jiná práva než Rumun. Ani on nechtěl hrát, třebaže ho Frank Hammond vyzval, aby už konečně začal.

"Nastase, trestný bod," ozývá se z jeho úst.
Ilie háže raketu na zem.
"Já, proč já? Co jsem udělal? A proč ne on?" Rumun vztekle ukazuje na Američana. "Vždyť jsem stejný jako on!"
Hammond ukazuje, že má pokračovat ve hře. McEnroe dělá, že se ho to netýká. Vyhrál přece první set a je favoritem celého zápasu.

Pak Hammond zvedne ruku a bere Nastasemu game. Je to po napomenutí a trestném fiftýnu další stupeň v systému trestů. Rumun se bouří a nechce o trestné hře ani slyšet. "Všechno jenom já! Jenom já! Proč není potrestaný on! On taky za to může."
Ale to už se Hammond zvedá a prohlašuje zápas za skončený. Ukazuje na McEnroea a prohlašuje ho vítězem.

"Ale proč? Proboha, proč?" křičí Nastase. Cítí únavu a ten americký mladíček na druhé straně ani nemusel vydat moc sil.
"Kde je ředitel? Řekněte mi, kde sedí," křičí Nastase na chodbě k šatnám. Celá hala stojí a píská. Z ampliónu se ozývá, že diváci ještě nemají odcházet domů. Rozhodnutí rozhodčího na dvorci prý ještě musí schválit ředitel turnaje.
William Talbert nesouhlasí. "Měl jste mít ještě větší trpělivost, pane Hammonde."
Hammond odmítá s gestem opovržení směrem k Rumunovi. Talbert však jako dřívější vynikající tenista má pro hráče pochopení. "Chtělo to, Franku, ještě chvilku. Třeba by se Ilie uklidnil."
"Ten? Ten nikdy."

Místní rozhlas oznamuje, že ředitel nominoval k zápasu nového rozhodčího, který ukončil zápas až po jedné v noci. Američan vyhrál 6:4, 4:6, 6:3, 6:2.

V šatně hodil Nastase rakety na podlahu. Řekl jen: "Byl jsem už vyřízený. Dav na mě hulákal, rozhodčí taky. Co jsem mohl dělat? Řekněte mi někdo, co jsem mohl dělat? Nic, už nic." Pak na sebe pustil proud chladivé vody.

Za dveřmi ho čekalo několik ctitelů. Podepsal se jim do památníků, shrábl si bujné černé dlouhé vlasy z čela a nastoupil do auta, které z National Tennis Center jezdilo do hotelu. Zabouchl za sebou dveře.
"Hrál jste dobře, pane," řekl řidič.
"Máte štěstí, že tomu nerozumíte."
"Rozumím, nerozumím, pane, ale byla to ohromná show. A to je přece hlavní."

Nastase se usmál a pak si tiše špitl pro sebe: "Všichni mi říkali, že být dřív vážnější, byl bych asi víc vyhrával. Možná mají pravdu. Ale o co jde? Možná že bych byl získal o bod víc. Ale kdo to ví? Ví to vůbec někdo. Jenže já jedno vím určitě. Užil jsem si a vyhrál přitom i velké zápasy."

Za chvíli auto zastavilo u hotelu, byla noc a vrátný mu otevíral dveře. Když zmizel, bylo ticho. Až zmizí navždy, bude smutno. Po klaunech se vždycky stýská.