Jean Borotra: Létající Bask

JEAN BOROTRA FRANCIE, 1898 - 1994

vítěz Wimbledonu 1924, 1926, ve čtyřhře s Lacostem 1925, s Brugnonem 1932, 1933 mistr Francie 1924, 1931, ve čtyřhře s Lacostem 1924, 1925, 1929, s Brugnonem 1934, s Bernardem 1936 mistr Austrálie 1928, ve čtyřhře s Brugnonem 1929 člen vítězného týmu Davisova poháru 1927 - 1932

Narodil se v jihofrancouzském Biarritzu, do školy v Bayonnu denně dojížděl dvacet kilometrů tam a dvacet zpátky. Sedal každý den na kolo a šlapal do pedálů, cítil, jak sílí, a měl pocit, že se nebojí nikoho na světě. Inu, měl v sobě baskickou krev. Nebylo mu ještě ani osmnáct, ukázala si na něj první světová válka. Narukoval, ne, na sport nikdy nemyslel, válka mu přerušila studia, chtěl se vrátit na techniku a zabývat se svým oblíbeným oborem... Když mu bylo dvacet, jel jako důstojník na atletické závody do Wiesbadenu. Po jejich skončení se dověděl, že za pár dní bude ve stejném městě zahájen tenisový turnaj. Zaklepal na velitelovu kancelář.
"Chtěl bych se zúčastnit tenisového turnaje," přednesl svou prosbu.
"Jeane, a umíš ty vůbec tenis?" zeptal se ho velitel.
Kývl, třebaže dobře věděl, že nikdy nedržel tenisovou raketu v ruce. "Už jsem si všechno koupil. Mám bílé kalhoty, košili, pár tenisek, ponožky a raketu. A už jsem se taky přihlásil."
"Tobě se, Jeane, ve Wiesbadenu líbí, viď. Řekni mi, jak se jmenuje?"
Jean se díval do země.
"Tak běž a ať se ti v turnaji daří."

Hrál strašně, dobře jedině běhal. Doslova se plahočil za každým míčem a snažil se ho jakkoli přehodit na druhou stranu. Vypadl až v semifinále, po posledním zápase za ním přišel jeden starý kapitán, bývalý přeborník armády. "Když budete dva roky trénovat, tak dokážete v tenise velké věci."
"Tohle je můj první a určitě i poslední turnaj, pane," řekl Borotra kategoricky. "Musím zpátky domů a chci studovat, to je můj hlavní cíl. Ne, na tenis nemám čas."
"Jak chcete, ale třeba si někdy na moje slova vzpomenete."

Po návratu z vojny přišlo těžké období Borotrova života. Studoval denně až patnáct hodin - a za deset měsíců byl se závěrem studia hotov. Konečně, řekl si, konečně jsem splnil svůj největší životní cíl. Odjel do rodného Biarritzu zrovna v době, kdy se tam hrál velký tenisový turnaj. Vzpomněl si na předpověď starého kapitána a druhý den ráno šel na ředitelství turnaje.
"Jmenuji se Jean Borotra."
"Už máme plno," řekl jeden z pořadatelů, pak si ale Jeana pořádně prohlédl a přidal: "Že ty ses u nás narodil!" Kývl a za pár dní zvítězil v prvním turnaji. "Nedovede to, moc to neumí, ale je všude, podívejte se, on snad lítá," říkali rodáci a byli na Jeana hrdí. Tehdy prvně začal mladý Borotra přemýšlet o tom, že by se v Paříži přihlásil do tenisového klubu. Byl absolventem Vysoké školy polytechnické a současně i právnické fakulty, získal titul doktora technických věd i doktora práv.

---

 V roce 1922 se stal mistrem Francie na krytých dvorcích a byl za to pověřen reprezentací v Davisově poháru, ale stále víc si uvědomoval, že se musí něčím živit. Bylo mu sedm, když mu zemřel otec. V té době měl ještě slabé paže, aby mohl začít živit rodinu, ale jako nejstarší syn dobře věděl, že ta povinnost ho jednou čeká. Musím přece začít vydělávat, musím posílat peníze do Biarritzu, říkal si teď, a třebaže se to všem zdálo nepochopitelné - vzdal se reprezentace. Začal se zabývat výstavbou benzinových pump, to pak byla hlavní obchodní sféra jeho života. Ale za dva roky se do týmu Davisova poháru vrátil.

Útočil, tlačil se k síti, nutil se do volejů. Po čase poznal, že nejslabším úderem jeho hráčského rejstříku je bekhend, a začal ho víc trénovat. Naučil se čopovat a faleš pak soupeřům nedovolovala Borotru prohazovat. "Hráč má tři úhlavní nepřátele," řekl jednou v šatně. "Především síť, pak obvodové lajny, ale hlavním nepřítelem je fantazie. Raketu na uzdě udržíte, ale fantazii nikdy. Aspoň já to tak cítím."

V roce 1924 Borotra vyhrává Wimbledon a jeho hvězda na tenisovém nebi září čím dál tím jasněji. Druhý den ráno mu přinesl poslíček do hotelového pokoje telegram: "Blahopřeju vám k velkému tenisovému triumfu." Podpis dlouho luštil, ne, toho člověka vůbec neznal, ale pak si přečetl ještě větu za podpisem. Bývalý tenisový přeborník armády. Ano, je to on! Ten mu přece říkal, že když bude dva roky pilně trénovat, dokáže velké věci. Tolik chtěl tomu starému kapitánovi poděkovat, v duchu se možná i zastyděl za to, jak ho odbyl - prvním a určitě i posledním turnajem - a zatím ve finále Wimbledonu porazil Lacosta v pěti setech...

Začala velká doba francouzských mušketýrů. Ne, čtveřici Borotra, Lacoste, Cochet a Brugnon nikdo jinak neřekl, a Jean Borotra v ní zastával roli D'Artagnana. V letech 1924 - 1929 právě oni čtyři obsazovali místa vítězů Wimbledonu, přičemž jen jednou, v roce 1926, byl finálovým soupeřem Borotry Američan Kinsey. Dvakrát za sebou ta mušketýrská parta prohrála ve finále Davisova poháru s Američany (vždy ve Filadelfii, v roce 1925 - 0:5 a v roce 1926 - 1:4). Až v roce 1927 začala i v Davisově poháru velká francouzská série. Šest let po sobě pak mušketýři vyhráli Davisův pohár! Teprve v roce 1933 Francouze porazili Angličané 3:2. Už dva roky předtím chtěl Borotra s reprezentací skončit, ale na nátlak francouzské sportovní veřejnosti musel nastoupit. "Myslím, že už nebudu dlouho mezi těmi nejlepšími hráči. Vedoucí pozici nelze udržet po řadu let," prohlásil tehdy v novinách. "Rozloučím se tedy s tenisem raději přátelsky, než abych dvorec opouštěl příliš pozdě, až by si už mého odchodu nikdo nevšiml."

Byl vždycky stoprocentní, přesný a dochvilný, a proto nechtěl odcházet úplně poražen. V roce 1932 prakticky netrénoval, v novinách prohlásil, že už dres Francie neoblékne, následovala ale ohromná kampaň. Francie si nedovedla představit, že by mušketýři ztratili svého D'Artagnana.

"Už nejste vlastenec, pane," osočil ho jednou jeden novinář a vyzval na souboj.

---

A tak znovu nastoupil ve finále Davisova poháru proti Američanům, a bez tréninku vyhrál. V prvním zápase dokázal porazit wimbledonského vítěze Vinese, poslední den získal třetí, rozhodující bod Francie v tomto utkání. Galský kohout zvítězil 3:2. "Borotra byl hrdinou tenisové Francie. Byl to on, kdo zachránil Francii, on byl senzací celého utkání," napsal časopis Star 5. srpna 1932. "Létající Bask ve svých čtyřiatřiceti letech dovedl zvrátit všechny předpoklady a předpovědi odborníků z celého světa. Naděje USA zničil již v prvním utkání, když porazil Vinese. Ani jediný divák v hledišti nemohl čekat a ani nečekal takový úspěch. A stejně tak nikdo nemohl počítat, že porazí Allisona, když už navíc prohrával 0:2 na sety. Celý svět musel po zápase gratulovat nehrajícímu kapitánovi René Lacostovi, že nominoval do družstva Borotru, že mu věřil."

Za své zásluhy o francouzský sport byl v roce 1929 jmenován rytířem Čestné legie, později povýšen na důstojníka a pak komandéra. Borotra však chtěl opravdu odejít z tenisového světa. Francouzská tenisová veřejnost se s tím nehodlala smířit. Létající Bask své rozhodnutí vysvětlil v novinách.

"Tenis je nádherný, nesmí se však brát natolik vážně, aby zaujal výhradní místo v životě. Je nutné pokračovat v práci, ve vzdělávání, prostě nezůstávat pozadu. To je i mé životní krédo. Uznejte proto, že mi na tenis nezůstává tolik času, ale nestěžuju si, naopak, mám nyní tenis ještě raději, je mi vzácnější. Tenis mi poskytuje tělesné cvičení, zábavu i odpočinek nervů po celodenním zaměstnání. Je to příležitost k využívání šancí, k výhře či prohře, nesmíme však nikdy zapomenout na to, že je sice krásný, ale pořád jenom hra. A život je někde jinde. Když sám hraju, tak nezáleží na tom, zda vyhrajete či ne, hlavně však musíte mít jistotu, že vaše hra byla dobrá."

Borotrovo tenisové vyznání tehdy hltala celá Francie.
"Dávám přednost nebezpečí, nejistotě, zápasům, dávám přednost boji a lidskému úsilí před jednotvárným, šedivým, měšťáckým životem. Kdyby dnes ještě existovaly kouzelné víly a kdybych potkal jednu z nich a ona mi nabídla splnit nějaké přání, odpověděl bych: Děkuju vám pěkně, já budu mnohem spokojenější, když mě necháte na pokoji a nebudete zasahovat do mých záležitostí. Mám raději život takový, jaký je. Jako směsici dobrého i zlého, radostí i starostí, vzrušujících chvil a překvapení. Život s jeho pády a vzestupy, tak je podivuhodný. To ovšem neznamená, že bychom měli sedět s rukama založenýma v klíně. Nemůžete přece věřit, že vás potká štěstí, když o ně nebudete bojovat a nebudete chtít nic dát v sázku. Jsem hráč, ne karbaník, a nejen na tenisovém dvorci, ale i ve velké hře života."

Když v roce 1935 odmítl nastoupit v týmu Davisova poháru, cítil, že už by nepomohl, Ostatně v této soutěži odehrál 54 zápasů, z toho 44 vítězně. Francie se pak na Borotru ještě nějakou dobu zlobila, stále se totiž našli takoví, kteří tvrdili, že dokáže zachraňovat francouzský tenis donekonečna. Létající Bask ale řekl definitivní ne. Stále však hrál na turnajích, takže během své bohaté kariéry získal přes devadesát mistrovských titulů.

---

Příště: KOUZELNÍK Z LYONU příběh HENRIHO COCHETA

... Mnozí novináři si už určitě připravili do komentáře větu, že Cochet i v roce 1927 zůstal mužem semifinále. Předloni ho v něm porazil Borotra, loni opět, Cochet jen víc vzdoroval a prohrál až v pěti setech. Vtom vstoupila do čestné lóže anglická královna. Tilden i Cochet položili rakety na wimbledonskou trávu a hluboce se uklonili. Pak dal rozhodčí pokyn k další hře. "Třicet nula," zopakoval. A pak se stalo to, co nikdo nečekal. Cochet získal sedmnáct fiftýnů za sebou...

Když začala druhá světová válka, Borotra mezi prvními oblékl vojenskou uniformu kapitána dělostřelectva a sloužil na frontě až do uzavření příměří. Ve čtyřicátém roce, po zhroucení francouzských armád, byl jeho pluk obklíčen německými vojáky, ale Borotrovi se podařilo uniknout a projet dlouhých tři sta kilometrů německými liniemi. (Vzpomínal přitom na denních čtyřicet kilometrů, které jezdil jako školák do Bayonnu.) Rozhodl se opustit Francii a připojit se k francouzské armádě v zahraničí, ale po bitvě u Oranu upustil od svého původního plánu a přijal od maršála Pétaina - ministerské křeslo. Ze svého ministerstva pro tělovýchovu a sport však brzy udělal středisko francouzského odbojového hnutí. A tak když se stal ministerským předsedou Pierre Laval, zněl německý příkaz jasně:
"Toho Borotru musíte okamžitě zbavit úřadu."

Před zatykačem se pak Jean Borotra ještě pokusil uprchnout do severní Afriky, ale nepodařilo se mu to a ocitl se v koncentračním táboře Sachsenhausen.

"Tenis a láska švédského krále Gustava V. k němu mi zachránily život," prohlásil po válce. Na přímluvu švédského krále totiž prý Létajícího Baska převezli do jiného koncentračního tábora, odkud nevycházely pochody smrti. Po osvobození se Borotra vrátil do Paříže a byl spolu s ostatními členy Pétainovy vlády obviněn z kolaborace. Při hlavním přelíčení se však prokázala jeho mimořádná činnost v odbojovém hnutí, načež ho nejvyšší francouzský soud nejen osvobodil, ale byly mu přiznány i nejvyšší zásluhy za francouzský protifašistický odboj.

To je život Létajícího Baska - Jeana Borotry. Člověka, o němž se říká, že "těsně před smrtí bude hledat tenisovou raketu, aby mohl změřit své poslední síly".