Jiná antuka, slunce až do noci a slavný triumf se sestrou. Cyril Suk vzpomíná na French Open

V neděli startuje druhý grandslam sezony. Co se vám vybaví, když se řekne French Open?
Velký tenisový areál, kde jsem jako junior odehrál jeden z prvních grandslamů. Vlastně to byl vůbec první grandslam, který jsem jako junior ve čtyřhře vyhrál. S Petrem Kordou v roce 1985. Dlouho jsem tam nebyl, ale za ty roky se areál neuvěřitelně dostavil a rozrostl.

Má turnaj nějaká specifika?
V hlavě mi utkvělo, že v létě je tam daleko déle světlo, než u nás. Sice je to stejné časové pásmo, ale tím, jak je Paříž víc na západ, zapadá sluníčko mnohem později. Máte pocit, že je den, ale ono je třeba už jedenáct v noci. Zajímavé bylo i to, že když jsme přes den hráli zápasy a večer přišli na hotel, v televizi pořád běželo French Open. Tehdy jsem poprvé začal vnímat, jak je tenis obrovsky populární.

Co se vám na French Open nejvíc líbilo a bylo naopak něco, co Vám na něm vadilo?
Nemůžu říct, že vadilo, ale antuka v Roland Garros je oproti té, na kterou jsme byli zvyklí odsud, poměrně specifická. Vlastně je to tvrdý betonový povrch a na něm jen poprašek antuky. Míče rychleji létaly a více odskakovaly, než v našich podmínkách, kde je antuka měkčí.

Patří k Vašim silným vzpomínkám i ta na rok 1991, kdy jste se sestrou Helenou vyhráli smíšenou čtyřhru?
Na tom bylo nejhezčí asi to, že jsme věděli, že naše máma Věra French Open vyhrála také. A také v mixu, to byl rok 1957. O to to pro nás s Helenou bylo silnější. Hráli jsme na centrálním kurtu, takže obrovský stadion. Bylo to asi poprvé, co jsem hrál na tak velkém stadionu. A protože jsme vyhráli, navíc šlo o moje první vítězství v dospělém grandslamu, byl to samozřejmě neuvěřitelný zážitek.

Nebyla ve vás z prostředí centrukurtu a vůbec celého finále malá dušička?
V kariéře jsem to obecně měl tak, že před zápasy jsem býval nervózní spíš v šatně. Vždy jsem se snažil rozběhat, abych to ze sebe dostal. Když jsem pak přišel na kurt a rozehrával se, začal jsem se koncentrovat na samotný výkon a nervozita ze mě relativně spadla.

Kromě titulu z Roland Garros jste v mixu třikrát vyhrál Wimbledon, v klasické čtyřhře jste s Australanem Sandonem Stollem v roce 1998 ovládl US Open. Kterého z těchto úspěchů si ceníte nejvíc?
Čtyřhra je samozřejmě asi trochu víc než smíšená čtyřhra, ale vyhrát jakýkoliv grandslam má v tenisu velkou váhu. A dokázat to ve Wimbledonu je snem každého začínajícího hráče, je to vlastně taková Mekka tenisu. Dýchne tam na vás taková jiná, zvláštní atmosféra. Já jsem navíc měl trávu rád, hrálo se mi na ní dobře. Takže pro mě byl nejvíc asi Wimbledon.

I přesto, že jste na něm triumfoval třikrát? Neomrzí se to?
Vyhrát Wimbledon se neomrzí nikdy. (usmívá se) Navíc jsem ho dvakrát vyhrál se sestrou, což v tenisu není moc časté. A pro nás to bylo o to silnější, že naše maminka finále Wimbledonu prohrála. V roce 1962 ve dvouhře. Já tam ještě jednou byl ve finále, tehdy jsem hrál, tuším, s Gigi Fernándezovou, prohráli jsem s párem Navrátilová, Stark. Dodnes mě to trochu mrzí. Ale člověk nemůže všechno vyhrát.

Jaký váš zápas na French Open vám nejvíce utkvěl v paměti?
Asi můj první, který jsem tam hrál v dospělé čtyřhře. S Izraelcem Giladem Bloomem jsme hráli proti Robertu Segusovi s Andersem Järrydem. Seguso byl snad už tenkrát světová jednička ve čtyřhře. Ani nevím proč tehdy hrál s Järrydem, protože vždycky měl za parťáka Kena Flacha. Každopádně jsem na kurtu byl úplně vytřeštěný, nechápal jsem, co se to děje. Oni se navíc ještě pohádali, no prostě zápas, na který do smrti nezapomenu.

Jak to dopadlo?
Samozřejmě jsme prohráli. (směje se)

Kariéru jste ukončil v roce 2006. Jak byste ji s odstupem zhodnotil?
V životě jsem obecně nastaven pozitivním směrem, takže ji vnímám tak, že na to, co jsem uměl a jaké byly moje tenisové zbraně a naopak slabiny, jsem dosáhl daleko víc, než jsem dosáhnout měl. Jsem pochopitelně rád, že se to takhle sešlo a povedlo. Přece jen to, co jsem uměl já, umělo spousta tenistů lépe. Ale takticky a řekněme psychicky jsem ze zápasů dokázal vytřískat maximum.

Takže oněmi zbraněmi, které jste zmínil, byly správně nastavená hlava a dobře zvolená taktika?
Přesně tak, věděl jsem, co mám na kurtu používat. Co mám lepší než soupeři, jak toho mám využít, kde je jejich slabé místo, v čem jsou slabší psychicky. Na tom jsem měl svou hru postavenou.

Kdy jste si vlastně řekl, že se budete soustředit na čtyřhru a dvouhru upozadíte?
Ještě ve dvanácti letech jsem vyhrál republikové mistrovství v singlech. Tenkrát jsem si myslel, že budu hrát spíš singla, respektive jsem to moc neřešil. V nějakých osmnácti, když jsem se účastnil různých mezinárodních utkání, začínalo být vidět, že jsem trochu lepší v deblu. Po přechodu do dospělých jsem se dostal na 180. místo v singlech, ale v deblu už jsem tou dobou hrál daleko lépe. A nastaly situace, že jsem se na turnaji ve čtyřhře dostal do semifinále, byla dejme tomu sobota. Jenže to už začínala kvalifikace na jiný turnaj v singlu. Postupně jsem měl míň a míň bodů v singlu a naopak víc a víc v deblu. Takže pak už nebylo o čem se rozhodovat, vlastně to vyplynulo samo.

Před koncem aktivní kariéry jste přes dva roky působil i jako nehrající kapitán Česka v Davis Cupu. Co vám to dalo a jak na to vzpomínáte?
Je to velmi specifické v tom, že jako hráč dění na kurtu ovlivňujete sám, vybijete si tam nervy i energii. Ale jako kapitán to prožíváte mnohem víc právě proto, že na kurtu nejste a nemůžete zápas až tolik ovlivnit. Víte, co by měl hráč udělat, poradíte mu, ale on to třeba kvůli nervozitě není schopen provést. Navíc je to celkem nevděčná funkce v tom smyslu, že máte na výběr nějaké hráče, se kterými jste si za ty roky vytvořil vztahy. Jenže můžete vybrat jen čtyři a ten pátý je na vás kvůli tomu třeba naštvaný, protože si myslí, že byl lepší než ten, které jste vybral. Obnáší to spoustu diplomatických nuancí, které není snadné řešit Nicméně na působení u daviscupového mužstva vzpomínám rád, byl to obrovský zážitek. Mám rád týmové soutěže, když se podaří vyhrát, je radost týmu nepopsatelná.

V roce 2008 jste úplně opustil prostředí tenisu. Proč?
Nebyla žádná nabídka, která by mě oslovila. Asi rok jsem dělal šéftrenéra tenisu na Spartě a pak přišla nabídka z Mladé Boleslavi pomáhat s hokejem. Tím směrem jsem se vydal a doteď se ho držím.

Co máte v BK Mladá Boleslav na starosti?
Jsem marketingový manažer, takže v zásadě komunikaci s partnery.

Předpokládám, že vás ta práce i po 14 letech baví, jinak byste ji nedělal.
Rozhodně mě baví. A je pro mě úžasné, že jsem pořád ve spojení se sportem. Ať je to tenis, nebo hokej, tak radost, když se vyhrává, i smutek, když se prohrává, jsou stejné. Všechny tyto emoce ve světě bez sportu nejsou a já jsem vděčný, že dál pokračuji ve světě sportu.

V čem se nejvíc liší hokejové prostředí od toho tenisového?
Tenis je individuální sport, takže hráč se stará sám o sebe. Případně, pokud je úspěšný, se o něj stará klubko lidí, které má kolem sebe. Kdežto v hokeji je pro hráče vše připraveno. Od A do Z. Trenéři, kustodi, manažeři. Klub je jako obrovské soukolí, které do sebe musí zapadat, aby všechno fungovalo. V tom je největší rozdíl oproti tenisu.

Jaký jste vlastně měl i coby aktivní tenista vztah k hokeji? A dají se oba sporty v něčem porovnat?
Znal jsem s pár kluky, kteří hráli NHL, byl jsem se podívat třeba za Romanem Hamrlíkem, když hrál v Tampě. I na základě toho se dá říct, že paralela s tenisem je možná ta, že spousta hokejistů hraje tenis. Mají ho v létě jako doplněk, baví je.

Chodíte si ještě občas pinknout?
Moc ne, protože když tenis nehrajete pravidelně, tak hrozně bolí. (usmívá se) Rameno, zápěstí, loket… Navíc nemám tolik času, abych si šel zahrát, takže raději vyrážím na kolo. To je méně bolestivé.

A v Boleslavi se po ledě nesklouznete?
To vůbec. Před lety jsme tu hráli exhibici proti týmu České televize, tak jsem se na brusle postavil. Ale to byla spíš úsměvná záležitost.

Vraťme se na závěr k French Open. Tipnul byste si, kdo letos vyhraje?
Myslím, že když Nadal bude zdravý, šanci má. On když tam vejde na kurt, tak se mu v uvozovkách zatmí před očima a je nejlepší ze všech.

Jak je podle vás možné, že Nadal, ale i Djokovič dokáží i dnes porážet mnohem mladší tenisty?
Hlavní aspekt je v tom, že za posledních dejme tomu 20 let se tenis zásadně posunul. Mám na mysli stravování hráčů, nutriční záležitosti, fyzioterapeuty. Ti přesně vědí, jak mají kompenzovat různé svalové skupiny, jak to udělat, aby tělo co nejméně trpělo. A zrovna Nadal a Djokovič jsou v tomto ohledu pečliví a naprosto profesionální. Navíc jsou to výjimečné osobnosti, šampioni.