John McEnroe: Smrt přichází zleva

Pětkrát za sebou vyhrál Borg tento turnaj, vynikající sérií jedenačtyřiceti vítězství. Myslím si, že tenhle rekord v budoucnu asi nikdo nepřekoná," řekl mlčenlivý Švéd nedávno. Už v semifinále musel hodně bojovat. Prohrál první dva sety s Connorsem, první dokonce 0:6, Američan hrál jako divý, tloukl do míčů od základní čáry takovou silou, že Švéd byl horší i v dlouhých výměnách. Ale takový koncert Connors nemohl vydržet, zvlášť když Borg zpřesnil hru. "Jsem psychicky vyčerpaný, ale myslím si, že se to v zápase s McEnroem neprojeví," řekl pak novinářům. McEnroe měl cestu k finále snazší. Aspoň to tak vypadalo. Bojoval o ně s osmadvacetiletým Australanem Rodem Frawleyem, který sice v tom roce prohrál na pěti turnajích v prvních kolech, ale ve Wimbledonu, byl v semifinále! Bylo lhostejné, že na světovém žebříčku byl u čísla 112, do Wimbledonu přijel s jediným receptem: Tref se, nebo zemři! V semifinále tedy "zemřel".

John McEnroe začal hrát tenis v osmi, ve dvanácti se ho ujal vynikající australský trenér Harry Hopman. Pochází z newyorské čtvrti Queens a chtěl být vždycky nejlepší. "John byl vždycky takový," říká o něm otec. "Už ve škole hrál nejlíp ze všech kluků kopanou, ale i košíkovou nebo americký fotbal, ale jemu to nestačilo. Být nejlepší ve třídě, to mu nestačilo. Chtěl překonávat sám sebe."

Jako třináctiletý viděl poprvé Borga, sbíral mu ve Forest Hills míčky. "Byl o pouhé tři roky starší než já, bylo to pro nás oba první otevřené mistrovství. Sbíral jsem míčky po celou dobu turnaje a asi se mnou byli spokojeni, protože jsem dostal pozvání, abych sbíral i příští rok."

Vždycky dělal něco jiného než všichni kolem. Patřil k rebelům, protestoval, jeho názor byl zásadně opačný. Pil pivo, nejednou vypil víc, než měl. Při hře se hádal. Patřil k nejtvrdším hráčům. Tenis začal hrát v Port Washington Tennis Academy, ale když tam v noci spustil poplašné zařízení, podmínečně ho vyloučili. Pak na turnaji v Catskillsu zapálil v hotelu ručníky a musel odejít definitivně.

"Nikdy jsem doma neměl klid. Táta na mě křičel, a když věděl, že nemá pravdu, křičel ještě víc."

V roce 1976 se stal juniorským mistrem USA, dostal se do semifinále juniorky Forest Hills, ale na světovém žebříčku juniorů skončil až šestý. Pak ho nasadili jako trojku na tradičním juniorském turnaji Orange Bowl v Miami a začal se prosazovat. V roce 1977 už o něm věděl celý svět. Zjara přiletěl do Stockholmu, kde Borg chtěl v domácí Královské hale vyhrát mezinárodní mistrovství Skandinávie. Ale McEnroe nedbal na legendy. Nejprve porazil Kodeše, tak Tima Gulliksona, Holanďana Okkera a ve finále i Borga 6:4, 6:3. Na turnaji neprohrál ani set. Tehdy dvaadvacetiletého Borga poprvé porazil hráč mladší, než byl sám. "Hlavně jeho servis mi dělal hrozné potíže, tlačil mě ven z dvorce, Američan pak měl dostatek času zakončovat míče," prohlásil po utkání. Nepřeceňujme Američanův stockholmský úspěch," napsaly tenisové časopisy. "Bude muset své stockholmské výsledky potvrdit."

Psal se rok 1977, Wimbledonu bylo sto let a McEnroe přijel do Londýna vyhrát juniorku. Už se mu to předtím podařilo na Roland Garros v Paříži, věřil, že mu to vyjde i na anglické trávě. Přihlásil se také do kvalifikace hlavní soutěže, chtěl si jen zvyknout na wimbledonské dvorce, ale postoupil. "Aspoň budu mít šanci se rozehrát," říkal po postupu. Bylo mu jedno, že má ve své skupině tenisty typu Tannera, Ramireze, Panatty a Denta. Ve čtvrtfinále Australana Denta porazil 6:4, 8:9, 4:6, 6:3, 6:4 a Wimbledon žasl. McEnroe byl nejmladším (jen Rosewallovi nebylo ve čtyřiapadesátém ještě dvacet) semifinalistou stoleté historie turnaje, ve kterém po pětadvaceti letech znovu někdo postoupil z kvalifikace až do semifinále! Tam ho čekal krajan Connors, vyhrál nad ním 6:3, 6:3, 4:6, 6:4, ale na Borga nestačil. "Tenhle hloupý mlíčňák se musí ještě dlouho učit. Mě může porazit jen zraněného," prohlásil Connors na Johnovu adresu, ale on se nenechal znechutit. Jako by věděl, že tato slova v budoucnu Jimmymu mnohokrát připomene a ještě s větší jízlivostí.

Ano, svět už ho začal brát na vědomí. A musel si začít zvykat i na jeho chování.

"Má vše, co vynikající tenista potřebuje. Má i nebezpečný zabijácký instinkt. Jen by se měl občas taky usmát," říká o něm Ilie Nastase. "John je stejně jako já typ pro obecenstvo. Tenis je dost nudný, kdyby existovali jen účetní jako Borg, nikdo by na nás nepřišel." A to měl McEnroe u Nastaseho vroubek. Při exhibici na Jamajce hodil Američan raketu přímo na Rumunovu hlavu. Ten se překvapeně zmohl na větu: "Lidi, ten chlap je horší než Connors a já dohromady!"

Rozhodčí se na něj začínají zlobit, diváci vždycky čekají, čím je překvapí. Na podzim roku 1978 hrál v Basileji, provokoval publikum, ale čím víc je dráždil, tím líp hrál. "Musím mít pocit, že lidi má hra vzrušuje." I noviny už začínají mít k jeho chování výhrady. "Jeho obličej vypadá jak irská brambora," tvrdí anglický Observer. "Moc s novináři nemluv," radí Johnovi otec, "víš přece, že všechno, co jim řekneš, se může objevit v novinách." Otec McEnroe, kdysi důstojník letectva, si cení disciplíny, matka, zdravotní sestra, by samozřejmě chtěla mít ze syna slušného člověka. "Dali jsme mu do vínku, aby se vždycky choval jako džentlmen, ale lidé nejsou automaty."

Po úspěchu ve Wimbledonu 1977 se McEnroe protlačil v žebříčku nahoru. Když odjížděl poprvé bojovat na wimbledonskou trávu, byl na 233. místě, ke konci stejné sezóny byl už jedenadvacátý na světě! V roce 1978 je v semifinále Forest Hills a prvně mezi desítkou nejlepších tenistů světa. Za rok vyhrává první turnaj Grand Slamu, když ve finále Flushing Meadow poráží Gerulaitise. Navíc šokuje tenisový svět přesvědčivým vítězstvím v Turnaji mistrů. Porazil Connorse, Ashe i Solomona, v semifinále Dibbse a ve finále znovu Ashe. Je už jasnou americkou jedničkou, třebaže se to Connorsovi vůbec nelíbí. "Ten klacek si myslí, že se na místě jedničky zabydlí, ale není to pravda," tvrdí Jimmy. To už má McEnroe za sebou i první zápasy v Davisově poháru, nastoupil i ve finále v Palm Springs proti Velké Británii, vyhrál obě dvouhry. Američané zvítězili 4:1, John Lloyd, který s ním nevyhrál ani set, po utkání prohlásil: "Ještě nikdy jsem nehrál proti tak houževnatému tenistovi. Ještě nikdo a nikde ze mě na dvorci neudělal takového idiota jako právě on." McEnroe v týmu Davisova poháru zůstává, a přestože je tenisovým rebelem, projevuje o reprezentaci své země velký zájem a ochotně startuje i ve čtyřhrách.

V roce 1981 se probojoval do finále Wimbledonu. Levák s neuvěřitelným citem v ruce, třeba držící raketu jen tak ledabyle. Hráč s vynikajícím podáním a výborným volejem, který umí nejen aktivně bránit ze základní čáry, ale i rychle útočně přecházet k síti. "Usmrcuje" zleva. Borg sice získal wimbledonský titul popáté, ale McEnroe mu byl rovnocenným soupeřem. Na ukazateli zůstal stav 1:6, 7:5, 6:3, 6:7, 8:6, Borg získal osmadvacet her, McEnroe o jednu méně. Švéd dosáhl 130 bodů, Američan 126.

"Moc jsem o tom zápase přemýšlel," řekl po finále McEnroe. "Sice jsem prohrál, ale mám pocit, že jsem pro tenis něco udělal. Borg je nejlepší hráč, s nímž jsem kdy hrál a prohrál. Ale mohl jsem hrát líp, ano, mohl jsem. Měl jsem dost špatný rok, hodně jsem hrál, dostavilo se i zranění. Pak nadešel tenhle zápas, a i když jsem nedosáhl cíle, cítím se dobře. Člověk se pak zamyslí nad sebou a musí si říct: Ještě zbývá něco vykonat, ještě není všemu konec. Můžeš být daleko lepší... Každý má ve sportu vyměřený jen určitý počet let, musíte jich využít. Takový zápas vás přiměje pořád o něco usilovat."

Donekonečna o tom zápase přemýšlel ve svém pokoji, v domě na Manor Road v Douglastonu ve státě New York. Stěnu zdobí velká fotografie z finálového zápasu Davisova poháru v roce 1978, je tu i záběr, jak McEnroe skáče radostí po vítězství nad Gerulaitisem ve finále Flushing Meadow 1979. Pod sklem je i zvláštní věnování starosty města New York Newyorčanovi za to, že vyhrál mezinárodní mistrovství Spojených států, i stříbrný pohár z Port Washington Tennis Academy, že se právě tam naučil hrát tenis. Johnova snoubenka Stacy Margolinová moc chtěla vidět ten tie-break, kterým vyhrál čtvrtý set a donutil tak studeného Švéda ještě k pátému rozhodujícímu.

"Musím najít, Stacy, tu kazetu," řekne a protáhne se. Červené trenýrky obepínají silná stehna. "Víš, že jsem se k tomu zápasu nechtěl už nikdy vracet."
"Ale říkals mi přece, že tě ten zápas znovu naučil tenis."
"To máš pravdu. Pochopil jsem spoustu nových věcí. Začal jsem víc rozumět tenisu a hlavně sobě. A konečně jsem si i uvědomil, kdo je Borg a jak na něj."
"Tak to pusť."

Nasadí kazetu a na obrazovce znovu začíná wimbledonské finále 1980. McEnroe naběhne k síti a Borg ho prohodí. "Jak je ten Švéd zpropadeně přesný," uleví si. Najednou se otočí k Stacy. "Ale tys chtěla ten tie-break." Otáčí zrychlovacím knoflíkem rekordéru a obraz pospíchá ke čtvrtému setu. "Tady to je. Tie-break. Víš, že trval dvaadvacet minut? Ani si to už teď neuvědomuju. Představ si, Stacy, že si vzpomínám jenom na ticho. Tomu bys nevěřila. Člověk si někdy pamatuje komické věci. A dostával jsem křeče v místech, kde jsem je nikdy nemíval, třeba pod koleny. Vzpomínám si i na to, jak jsem se rozčiloval na svou vlastní únavu. Den předtím jsem totiž hrál s Connorsem." McEnroe přeskakuje místa podle jeho názoru nudná. Stále obdivuje Borga, jen málokdy pochválí svůj úder. "Podívej se na něj, je vždycky na místě." Najednou vyskočí a zahrozí k obrazovce pěstí. "Porazím ho, na velkém turnaji ho porazím a srazím na kolena. Musím ho porazit. Chci porazit jen toho nejlepšího a Borg je nejlepší."

Stacy je zticha. Zvykla si, že John je takový. Křičí, dělá gesta vzdoru, ale za chvíli stejně ztichne. "Víš přece, že jsem nikdy nespěchal, abych byl úplná jednička. Ale tohle finále mi ukázalo, kudy půjdu nahoru." Na obrazovce už hrají poslední set. "Teď přijde konec," špitne tiše John. Pak Borg vyhodí raketu a klekne si na wimbledonskou trávu. John stáhl zvuk, aby neslyšel komentátorova slova chvály. "Takhle si kleká vždycky. Vždycky, ale já ho porazím." Přiskočí k obrazovce, je u ní úplně blízko, blizoučko. Jako by promlouval přímo ke Švédovi. "Slyšíš mě? Porazím tě a vyhraju ten zpropadenej turnaj!" Pak televizor vypnul, vyndal kazetu a tiše řekl: "Už je to minulost, Vím, že se o tom finále moc mluvilo, ale na mě si už teď nikdo nevzpomene. Ten Švéd vyhrál už popáté a je pro lidi legenda. Až ho porazím, snad si začnou povídat i o mně."

Těsně před finále Wimbledonu 1981 Borg prohlásil: "Vím, že už není možné pořád vyhrávat. A John je výborný tenista. Má temperament, hraje útočně, i když je pravda, že se na dvorci někdy chová zvláštně. Osobně jsem však s ním nikdy neměl žádné problémy. Myslím si, že není tak zlý, jak se někdy zdá."

McEnroe moc chtěl ten turnaj vyhrát. Snad potřeboval dokázat, že má pravdu. V sekretariátu Wimbledonu se u jeho jména sčítaly číslice pokut. Hned první den při zápase s Tomem Gulliksonem házel raketou, řekl rozhodčímu, že je nic netušící hlupák, hlavního rozhodčího označil za idiota, a když vycházel ze šaten, křikl, že kromě prestiže nemá Wimbledon už vůbec nic. V dalších kolech se z rozhodčích stali podvodníci, hlupáci a dokonalá hanba lidstva. Hlavní rozhodčí Fred Hoyles si jen povzdechl: "Od té doby, co jsem ve Wimbledonu jako hlavní rozhodčí, jsem něco podobného nezažil!" A pak přišla scéna ve Wimbledonu zcela nepředstavitelná. Johnova snoubenka Stacy onemocněla a odletěla do Kalifornie. Pro novináře to byl možná i důvod, proč si do Američana rýpli. Začala tisková konference po semifinálovém zápase McEnroe - Frawley:

"Johne, je to pravda, že vás Stacy opustila? Prý už má dost vašich nálad," zeptal se jeden anglický novinář.
McEnroe se postavil a zařval: "Ne!" Dral se ven z místnosti. V polovině se otočil a křičel: "Nic vám do toho není! Jste všichni lháři! S takovou sebrankou už nechci mít nikdy nic společného! Je mi z vás nanic!" A vyběhl ven. Ale to už se jeden americký novinář vrhl na anglického tazatele, dostal ránu do obličeje, ale hned ji oplatil. Pak začala dlouhá rvačka a ve chvilce leželo na zemi devět novinářů. Večer všechno vysílala televizní společnost BBC a zvala na finále. "Co udělá ten nevychovaný Američan. Čím nás zase překvapí?" ptaly se noviny.

Ale Američan vstoupil na centrální dvorec, jako by to nebyl on. Stále si v duchu opakoval větu, kterou mu černý krajan Ashe řekl těsně před zápasem: "Ve Wimbledonu si musíš uchovat čistou hlavu, jen tak můžeš vyhrát." I on to přece před šesti lety proti Connorsovi dodržel. Na rozhodcovský stolec usedl sedmatřicetiletý Robert Jenkins z Walesu, ale v té chvíli bylo jedno, kdo tam je. "Jen klid, jen se nerozčiluj, víš přece, co ti říkal Archie," opakoval si i v okamžicích, kdy si myslel, že se rozhodčí spletl. Nevyčerpával se zbytečným řečněním, nerozptyloval se. A Borg už jednou musel ve Wimbledonu prohrát.

McEnroe zvedl wimbledonskou trofej nad hlavu, vyfotografoval se s ní a na chodbě řekl reportérovi americké rozhlasové společnosti: "Musíte uznat, že jsem se při finále choval úplně vzorně. Chtěl jsem, aby i Amerika uznala, že jsem nakonec hodný chlapec."

Pak chvíli pobyl na tiskové konferenci, převlékl se do texasek a vyběhl ze šaten. Pozdravil se s rodiči a ujížděl na letiště Heathrow. Tam utekl novinářům, přičemž rozbil dva keramické poháry. Běžel pak přes celou letištní plochu, ke concordu kvůli němu znovu přistavili schůdky. "Zavřete dveře, honem zavřete dveře," křičel.

Za pár hodin měl začít slavnostní wimbledonský bál, na kterém vítězové dvouhry tančí sólo a dostávají čestné členství v All England Clubu. McEnroea to ale nezajímá.

Na Kennedyho letišti se schoval za letištní budovu. Seděl na bobku a upřeně zíral před sebe. Bylo ticho, jen hučení přistávajících letadel ho co chvíli rušilo. Až ho našli. Šel letištní halou a řekl jenom: "Co vám mám povídat, všechno víte."
Novináři však nebyli spokojeni.
"Porazil jste přece Borga ve finále Wimbledonu."
"Tak vidíte, že všechno víte."
"Ale ten Švéd je nejlepší tenista na světě!"

John už odcházel, ale ještě se otočil. Zvedl prst a řekl větu, která v tom letištním šumu snad ani nebyla slyšet: "Je výborný a patří mezi nejlepší tenisty světa." Aby svá slova zdůraznil, opakoval: "Ano, patří mezi nejlepší."
Otočil se a zmizel v tom velkém městě.