Ken Rosewall: Malý velký Ken

Nehrající kapitán Harry Hopman připravoval Bromwiche k první dvouhře proti Schroederovi a Rosewall s Hoadem šli odehrát jeden set jako předzápas velkého finále.

Diváci mu fandili, menší vždycky mají na své straně přízeň publika. Rosewall vyhrál 6:0, rozhodčí se podíval na hodiny, a protože do zahájení zápasu zbývala ještě víc než půlhodina, řekl do mikrofonu: "Chcete, aby tihle žáci hráli ještě jeden set?" Hlediště souhlasně zatleskalo a i druhý set skončil 6:0 pro Kena. Stejně jako předtím finálové utkání jeho docela prvního turnaje. Bylo mu tehdy deset a Hoadovi nenechal ani hru.

Teď odcházeli z ústředního melbournského dvorce, oběma bylo dvanáct, ale Ken byl o hlavu menší.

Když mu byly čtyři, přivedl ho tatínek prvně na dvorce. Postavil ho ke stěně, dal mu do ruky dřevěnou raketu a Ken začal pilně mlátit do míčků. Držel ji oběma rukama, byl slabý a maličký. Otec dobře věděl, že jestli bude Ken někdy vyhrávat, tak nikdy ne silou. "Musíš být chytřejší než ostatní," říkával mu. Hrál forhend i bekhend obouruč a třebaže levou psal, začal hrát pravou. "Všichni tak hráli, a tak jsem taky vzal raketu do pravačky. Byla to ale velká chyba. Vždyť v levé ruce jsem měl vždycky větší sílu," řekl pak po čase v rozhovoru jednomu novináři.

Brzy se dostal do Hopmanovy tenisové školy. Třebaže měl technicky vybroušené údery, nikdo mu nedával velké naděje. "Víte, jak rychlé by musel mít nohy? Ne, takový prcek přece nemůže oběhat celý kurt. A navíc - nemá sílu!" říkali o něm. Ale Ken jako by tyhle výtky neslyšel. Běhal, trénoval kondici, sílu.

Nebylo mu čtrnáct a vyhrál juniorské mistrovství Austrálie. "Vždyť vypadá jako žáček!" mínily o něm noviny. Rosewall si při tréninku donekonečna opakoval: přesnost a ještě jednou přesnost, jedině tak mám naději. "Víte, proč je a bude nejlepší?" ptal se Harry Hopman. "Protože nejrychleji tenisově myslí. Proto může být malý."

V roce 1953 způsobil senzaci na mezinárodním mistrovství Austrálie. Bylo mu osmnáct, v semifinále porazil wimbledonského vítěze Seixase 6:3, 2:6, 7:5, 6:4 a ve finále mu nestačil Rose 6:0, 6:3, 6:4. Začalo se mu říkat Malý velký Ken. S Hoadem obhájili Davisův pohár, porazili v Melbourne Američany 3:2, přestože se jim moc nevěřilo. Ve Wimbledonu spolu vyhráli čtyřhru jako nejmladší vítězové wimbledonské historie. V tom roce vyhrál Rosewall i Roland Garros ve dvouhře i ve čtyřhře (s Hoadem), ve Forest Hills prohrál až v semifinále. "Ten malý muž šokoval tenisový svět," experti zdůrazňují, že měří jen sto šedesát devět centimetrů a váží kolem pětašedesáti kilogramů. Curyšský Sport na začátku června napsal: "Australan Rosewall láme všechny rekordy. Poprvé v dějinách tenisu se stal osmnáctiletý mladík mistrem Francie a králem antuky. Američané Ellsworth Vines a Sydnes Wood byli ovšem také velmi mladí, když vyhráli Wimbledon, prvnímu se to podařilo v roce 1932 a druhému rok předtím, ale už jim bylo dvacet. A kdo má v sedmnácti letech tak dokonalé údery, tak vyvinutý smysl pro tenisovou taktiku, právem patří do kategorie zázračných dětí. To, co Rosewall umí, se nikdo jen tak nenaučí, to prostě musí mít v sobě. A ten Australan to v sobě má."

Ken se vrátil z evropského a amerického turné domů jako velký tenista. Spolu s Hoadem znovu vysoko zvedli prapor australského tenisu.

Jsi rozumný, Kene, čím budeš přesnější, tím víc titulů získáš," řekl mu otec a podával mu obálku: "Tohle tě ale nepotěší, Kene."
Podíval se na obálku a pak ji rychle roztrhl.
"Tati, musím k odvodu."

Tenisová Austrálie byla na nohou. Odešel Sedgman, McGregor a teď by měl jít ještě Rosewall? "Kdo nás bude reprezentovat v Davisově poháru," ptali se představitelé australského tenisu. Když měl Rosewall předstoupit před vojenskou odvodovou komisi, nahrnulo se do místnosti několik fotoreportérů. Snad si mysleli, že Rosewallova fotografie pod velkým titulkem Malý velký muž musí na vojnu! potáhne čtenáře. Ale senzace se nekonala, vojenští lékaři ho pro chronický zánět kůže na nohou neodvedli. Austrálie si oddechla a Rosewall mohl pokračovat ve své velké tenisové cestě. Dostal se na druhé místo světového žebříčku za Američana Traberta.

Podruhé se pokoušel o wimbledonskou trofej v roce 1956. V semifinále přehrál Seixase, ale ve finále čekal kamarád Hoad. Znali se od dětství, oba byli z Hopmanovy líhně, každý z nich toužil vyhrát tento velký turnaj. Co si spolu o Wimbledonu napovídali, co se nasnili o chvíli, kdy slastně zvednou wimbledonskou trofej. Teď oba mínili udělat poslední krok.

Hoad útočil, Rosewall zůstával na základní čáře, aby ho v pravou chvíli přesně prohazoval. Harry Hopman spokojeně seděl na tribuně a kochal se hrou. Jemu o nic nešlo, protože bylo jasné, že titul wimbledonského vítěze se určitě postěhuje do Austrálie.

"Přál bych to oběma," řekl před zápasem novinářům. "Lew by si titul zasloužil proto, že se snaží za každou cenu útočit a odvážní mají vyhrávat, Ken na druhé straně dokumentuje světu, že i tak malý tenista může při brilantní technice docílit vynikajících výsledků. Tenis je proto krásný, že síla často nic neznamená, když ji v pravý okamžik přebije vtip a chytrost."

Hoad vyhrál 6:2, 4:6, 7:5, 6:4 a zvedl ruce radostí, zatímco malý Ken zesmutněl. Hned po zápase přišel za Hoadem australský rozhlasový reportér, který reportoval utkání přímo do Sydney, aby své vítězství několika slovy komentoval a také pozdravil svou matku. Lew však nebyl přítelem velkých slov, a z vítězství nad kamarádem se moc neradoval. Bylo mu Kena líto, dobře věděl, jak i on toužil ve Wimbledonu uspět. "Nu, tak jsem to tady vyhrál a ve finále jsem porazil Kena," řekl stručně a zmizel v šatně. Bylo v ní ticho.

"Dnešní hra zdánlivě ztrácí na technické podívané," řekl po finále vynikající český tenista Josef Síba," ale divák na druhé straně nepřestává žasnout nad neuvěřitelnými, přímo fantasticky přesnými míči. Byly většinou z Rosewallovy rakety."

Ale Rosewall se v tom roce přece jen dočkal velkého vítězství. Ve Forest Hills Hoada porazil, a tak mu vzal jedinou životní šanci vyhrát Grand Slam. "To vítězství patří do kategorie smutných," soudily australské noviny. "Austrálie mohla prostřednictvím Hoada získat Grand Slam. Škoda, že se mu Rosewall postavil do cesty."

Když se 8. října 1956 Ken ženil, pozval půl třetího tisíce hostí. Do Sydney přijeli všichni přední australští tenisté, nejblíž Kenovi seděl Hoad a Hopman.
"Každý jste jiný, ale v něčem jste stoprocentně stejní," řekl tehdy Harry.
"A v čem?" zeptal se Ken.
"Oba chceme vyhrát Wimbledon, ano, přesně tak jste to říkali. A když se vám to podařilo ve čtyřhře, stejně vás to neuspokojilo."
"Lew už má tu radost za sebou."
"Ty se jí taky dočkáš, Kene."
"Děkuju vám, pane Hopmane."

Krátce potom Rosewall přestoupil ke Kramerovi. Přemlouval ho i Hoada už dřív, ale oba tehdy odolali. Hoad hraje tenis, který profi-tábor potřebuje," tvrdili experti, "ale co chce mezi těmi dravci dělat Rosewall? Vždyť to nemůže vydržet! Každý den namáhavé cestování, denně těžké a vysilující zápasy. A mezi profesionály není slabý hráč. Rosewall nemá určitě tolik fyzických sil, aby bez úhony na zdraví absolvoval tak namáhavé turné. A navíc - k profesionálům odchází také Trabert, Ken teď má šanci vyhrát Wimbledon!" Rosewall však jako by cítil, že mu tenisový osud nabídne finále Wimbledonu ještě víckrát, 29. prosince 1956, po finálovém utkání Davisova poháru Austrálie - USA 5:0, podepsal smlouvu s Kramerem.

"První utkání ale budu hrát doma," vymínil si. Kramer kývl a v lednu roku 1957 přijel do Melbourne nejlepší profesionál Pancho gonzales. Ken mu podlehl po velkém boji 3:6, 6:3, 7:9. Pak si opravdu musel dlouho zvykat na těžký zápasový rytmus Kramerovy skupiny. "Slíbil jsem své ženě, že déle než rok u Kramera nebudu," prohlásil po přestupu do profesionálního tábora, ale vydržel tam jedenáct let! V letech 1960 - 1965 byl profesionálním mistrem světa.

Pak znovu začali profesionálové a amatéře hrát společně. Rosewall vyhrál první turnaj v Bournemouthu, kde porazil Lavera, stejně jako na mezinárodním mistrovství Francie 1968. "Vrátil se vyhrát po patnácti letech!" vykřikovali kameloti na Elysejských polích. "Rosewall vyhrál náš slavný turnaj i ve čtyřhře!" Byl králem antuky, jeho vynikající bekhend a přesná strojová hra byly nad síly soupeřů. Často se ptám sám sebe, jestli měl někdo na dvorci rychlejší nohy než Ken," řekl jednou Harry Hopman. "A víte, co sám sobě odpovídám? Že když si uvědomím jeho výšku, tak asi nikdo. Ano, Ken je pro mě nejrychlejším tenistou."

V roce 1970 je Rosewall po šestnácti letech potřetí ve finále Wimbledonu. "Tohle je jeho poslední šance, už nikdy se mu to nepodaří," tvrdí experti, "příště už by na postup neměl sílu." Ve čtvrtfinále porazil o jedenáct let mladšího krajana Roche 10:8, 6:1, 4:6, 6:2, v semifinále domácího Taylora 6:3, 4:6, 6:3, 6:3. Za necelé tři hodiny potřetí smutně odcházel do šatny, když prohrál s šestadvacetiletým Newcombem 7:5, 3:6, 2:6, 6:3, 1:6. Odborníci se předháněli v názorech, že Rosewall si jako jeden z největších tenistů historie zasloužil ten starý dobrý turnaj vyhrát. A jemu nebylo do řeči, ale kdyby se ho někdo přece jen zeptal, zda se ještě o Wimbledon pokusí, slyšel by: "Dokud budu mít sílu, budu do Wimbledonu jezdit."

Musel ji mít, v roce 1971 se na předměstí Londýna objevil znovu. Dostal se až do semifinále, kde znovu podlehl Newcombovi, který pak celý turnaj vyhrál. Kenovi bylo pětatřicet a zdálo se, že jeho tenisová hvězda pomalu hasne. A tak byl vyznamenán čestným členstvím v All England Tennis and Crocket Clubu, třebaže se tato pocta uděluje jen a jen vítězům wimbledonského turnaje. Nikdo proti tomu neprotestoval, ale v té chvíli ani netušil, že Ken Rosewall tady ve finále bude stát ještě jednou. Tak tvrdohlavě toužil po wimbledonské trofeji. "Forest Hills jsem poprvé vyhrál v roce 1956 a pak jsem tam v roce 1970 porazil ve finále Roche, proč se mi tohle nemůže podařit ve Wimbledonu?" prohlásil v roce 1971. Ano, loni (v semifinále porazil Newcomba 6:3, 6:4, 6:3) podruhé vyhrál Forest Hills. Novinářům tehdy řekl: "Škoda, že se mi to nepovedlo ve Wimbledonu. Z tohohle titulu takovou radost nemám."

Už tomu nikdo nechtěl věřit, ale dokázal se vrátit. V roce 1974 přijel do Evropy se ženou a s dvěma syny, staršímu v té době bylo patnáct, mladšímu dvanáct. A Ken stále toužil po splnění svého velkého snu. Zatím v roce 1971 a 1972 ještě vyhrál mezinárodní mistrovství Austrálie, přičemž ani Ashe, ani Anderson s ním ve finálových zápasech nevyhráli set! Ve Forest Hills podlehl až v semifinále Newcombovi. "Co tady ještě chce? Vždyť mu brzy bude čtyřicet," poznamenal kdosi ve Wimbledonu na jeho adresu. "Už to přece nemůže vydržet. Když tu prvně s Hoadem vyhráli čtyřhru, tak Connorsovi nebyl ještě ani rok! A ten je největším favoritem turnaje!" Ken pak ve čtvrtfinále vyřadil Newcomba 6:1, 1:6, 6:0, 7:5, v semifinále ho ovšem čekal Smith. V roce 1972 Wimbledon vyhrál, teď chtěl svůj úspěch zopakovat. byl to velký zápas, Paul Hardens, redaktor slavného magazínu Tennis de France, o něm napsal: "Bylo to nezapomenutelné, a vítězství Rosewalla nad Smithem mělo v sobě cosi dojemného. Byl to boj malého proti velkému, boj ohromného talentu proti síle, veterána proti borci v plném rozkvětu. A přece kouzelná raketa malého, bez pár měsíců čtyřicetiletého Australana zdolala dlouhána z Ameriky. Jako zamlada skvělým soustředěním a velkou vůlí likvidoval jeho dělové koule, vynikající taktikou a nečekanými prohozy dovedl svého soupeře k naprosté bezradnosti."

Přitom prohrával 0:2 na sety, v tie-breaku - zkrácené hře - však vyhrál třetí set 9:8 a právě po něm se zápas zlomil a změnil se v exhibici. Další dva sety už byly jasné 6:1, 6:3. Po dvaceti letech od svého prvního startu Rosewall znovu ve finále Wimbledonu! Ale Connors, který měl snadnější semifinále, a proto i víc sil, vyhrál 6:1, 6:1, 6:4.

Po finále si Ken Rosewall sedl hned vedle rozhodcovské stolice, dal si hlavu do ručníku a díval se někam do neurčita. Jeho bystré oči byly plné únavy. Věděl, že propásl svou poslední wimbledonskou příležitost. A když chtěl odejít, celý ústřední dvorec povstal a tleskal poraženému. Teď je konec, teď je už opravdový konec, pomysleli si všichni. Malý velký Ken definitivně odchází.