Kodeš začal milovat Wimbledon až po skončení kariéry

"Nejradši tady mám jahody se smetanou. Jsou výjimečné - veliké, sladké a moc dobré. Miluju je," řekl Kodeš s úsměvem jen pár metrů od centrálního dvorce, na kterém v roce 1973 porazil ve finále sovětského hráče Alexandra Metreveliho.

K travnatému povrchu si Kodeš musel nejprve najít vztah. "Vyhraje tady ten, kdo se naučí trávu milovat," říká sedmašedesátiletý bývalý tenista. Přesně takovou radu dostal kdysi od Jaroslava Drobného, českého rodáka, který vyhrál Wimbledon v roce 1954 pod vlajkou Egypta. "Já jsem se na trávě ze začátku taky vztekal a byl to pro mě obrovský stres na ní hrát."

Naučil se to dva roky před triumfem ve Wimbledonu, když se před US Open, které se rovněž hrávalo na trávě, čtrnáct dnů u New Yorku připravoval jenom na ní. "Na trávě je třeba změnit myšlení. Musíte vědět, kdy a kam uklidit který volej, kdy servírovat na tělo, kdy ven z kurtu a pro nás to tenkrát nebylo snadné, protože nebyla jako dnes šance na trávě trénovat. Nikam nás nepouštěli," řekl.

Wimbledon jako takový začal milovat až po skončení kariéry. "Protože jsem pak zjistil, čeho jsem dosáhl. Kdykoli sem přijedu, tak je to znát. Šampionů si tady váží," řekl dvojnásobný vítěz antukového French Open.

K titulu ve Wimbledonu pomohl Kodešovi také Drobný. Zajistil mu, aby mohl alespoň chvilku trénovat jako junior v nedalekém klubu a seznámil se s trávou. Přišel se podívat na zápas juniorky a pak Kodešovi vynadal. "Musíš dát return do kurtu, aby ten druhý měl strach a musel se starat. Nemůžeš returny zahazovat a mlátit to. Hráč, který servíruje, se třese strachy, když ten return přijde zpátky," líčil Kodeš.

S Drobným se setkával poté i jako hráč mezi dospělými. V šatně měli skříňky kousek od sebe, a tak se spolu často bavili. "On hrával veterány a já jsem se ho pořád ptal, pořád jsem ho otravoval. Vykal jsem mu, měl jsem k němu neskutečnou úctu a respekt. Koukal jsem na něj jako na ikonu a on si toho vážil," řekl Kodeš.

Kvůli Drobnému dostal Kodeš "upozornění" od komunistického režimu. Když nastoupil na vojnu do Rudé hvězdy, byl varován, že nesmí vyzradit nic o socialistickém zřízení a armádních věcech. "My jsme byli sportovní rota a nic jsme nevěděli. Oni to ale samozřejmě sledovali," řekl Kodeš.

Wimbledon v roce 1973 řada členů vznikající Asociace profesionálních hráčů ATP bojkotovala. Protestovali proti potrestání Jugoslávce Nikiho Piliče národní federací za to, že nenastoupil k Davis Cupu v JAR.

"Taky mi říkali, jestli budu hrát, nebo ne. Ale podle mě nebyl bojkot správný. Šlo o vyhecovanou situaci. ATP byla ze začátku odborová organizace, které si nikdo moc nevšímal a čekali na záminku, aby se zviditelnili. S Nastasem jsem si říkali, co nám je do toho, že vy Američani si chcete vyřizovat svoje účty," řekl Kodeš.

Že je plnohodnotným vítězem, uslyšel pár chvil po využitém mečbolu v šatně od posledního britského vítěze turnaje Freda Perryho. "Vítej v klubu a ať si říká, kdo chce, co chce, Wimbledon nevyhrál nikdy slabý hráč," citoval Kodeš slova legendy, která ho potěšila. Navíc všechny hráče, kteří tehdy nenastoupili, na trávě porazil.

Za odměnu dostal Kodeš pět tisíc liber, což bylo tehdy dost peněz. Koupil otci v Tuzexu auto a jako každému wimbledonskému vítězi se mu změnil život, i když ne tolik jako dnešním šampionům. "Protože jsem žil v komunismu. Ale postavil jsem dům, což tenkrát bylo kdekomu trnem v oku, ale nechali mě," řekl Kodeš.

Doma má na památku kopie všech tří pohárů - Prezidents Cup, Renshaw Cup a All England Cup, které se udělovaly. Má ještě raketu z finále, která se mu zlomila ten rok ve čtvrtfinále US Open při returnu Piličova podání. "Už byla nakřáplá, ale chtěl jsem s ní hrát, dokud to půjde. Vyhovoval mi ten grif. Mám ji doma pod sklem," řekl.

Na Kodešova nástupce na wimbledonském trůnu čeká český tenis už 40 let. Nedokázal ho napodobit ani Ivan Lendl. Poslední šanci měl Tomáš Berdych v roce 2010, ale ve finále prohrál s Rafelem Nadalem. "On to někdo vyhraje. Musíme mít trpělivost," řekl Kodeš.