Kraťas Radka Štěpánka: Deset let v první stovce

To datum, kdy jsem do ní nakoukl poprvé, si pamatuju, bylo to 15. července 2002. Ještě na začátku roku jsem byl v propadlišti, až v šesté stovce žebříčku, ale za půl roku se mi podařil ohromný skok. Bylo to hlavně díky tomu, že jsem pořád věřil, že můžu hrát na té nejvyšší úrovni. Na začátku toho roku jsem požádal Petra Kordu o pomoc, která se pak vyvinula v desetiletou spolupráci.

Za těch deset let se toho v tenise změnilo strašně moc. Vyděláváme víc peněz, na druhou stranu máme větší režii; spousta špičkových hráčů má nejen kouče, ale i osobní kondiční trenéry, někteří fyzioterapeuty - a to všechno stojí spoustu peněz. Kondiční trenér je dnes základ, tenis je o fyzičce víc než kdykoli předtím. I konkurence je daleko větší. Změnilo se toho vůbec hodně: materiály jsou rychlejší a nabízejí jiné možnosti, špičkoví hráči kolem sebe mají týmy odborníků, tráva ve Wimbledonu je pomalejší než dřív...

I já jsem se změnil, musel jsem. Byly to jen detaily a především práce mimo kurt, ale bez nich bych nebyl tam, kde jsem.

Za těch deset let jsem zažil spoustu krásných chvil, ale největší zážitek je určitě každá výhra na turnaji. Na všechny tituly vzpomínám moc rád. Taky na finále Davis Cupu. Sice jsme v Barceloně prohráli, ale ta spanilá jízda byla nezapomenutelná a finále, to byl zážitek sám o sobě.

Vím, že se opakuju, ale za všechno, co jsem dokázal, musím ze všeho nejvíc poděkovat Petrovi (Kordovi). Dalo mi to hrozně moc a můžu z toho těžit pořád, i když jsme spolu před časem skončili, protože má jiné povinnosti a priority.

A co bude dál? Chtěl bych strávit s tenisem co nejvíc dalších let. Pořád mám chuť, tenis miluju, a dokud mi to půjde, budu se těšit na každé další (tenisové) ráno.

Radek Štěpánek