Krejčíková nedokázala dopodávat zápas s Garciaovou a končí

tak doma má speciální motivaci, hrát tam není nic lehkého :) kro pro 18tiletou holku

to je děs

tak upadla, protože jí Sevastova hrála do protipohybu, to není moc její vina

já koukám na tisportu...jinde jsem nenašel

Jinak Katku jako fatk trénuje Čermák? ted byl u ní ...a místo toho aby jí poradil tak jí pomalu vynadal:D:D:D

zkus tady: https://www.tvcom.cz/Zapas/Sport-Tenis/Soutez-ADVANTAGE-CARS-PRAGUE-OPEN-2017-by-ZENOVA/Pohlavi-Zeny/Sezona-2017/153358-Marketa-VONDROUSOVA-(CZE)-[1]-Chantal-SKAMLOVA-(SVK).htm

M. M. - Píšete si nějaké rady i na papírky?
K. P. - Dřív jsem to dělávala. Přišla jsem z kurtu a napsala si, co mi šlo, jak jsem se cítila. Dnes už to nedělám, ale před každým zápasem mi papír dává trenér. Je rozdělený na dvě části. Jedna je taktická a jsou tam rady k soupeřce. Druhá je spíš psychická, o mně samotné. Třeba: ?Zapoj do servisu víc nohy.? Kdybych měla výpadek a podání mi nešlo, ten papír vytáhnu.

M. M. - Býváte po těch letech ještě nervózní?
K. P. - Bývám, ale zdravě. Dřív jsem se bála, šla jsem na velký kurt a hlavně myslela na to, abych neudělala ostudu. Dnes tam jdu, protože chci vyhrát a až pak mě zajímá všechno okolo. Tlaků je v tenise hodně - obhajuju body, hraju o tituly, o peníze. Asi to na mně není poznat, ale nervy určitě cítím. Když se do takového stavu dostanu, jdu se víc rozcvičit, protože pohybem ze mě to napětí spadne. Na kurtu už pak nervózní nejsem.

M. M. - Poznala byste, kdyby vám kurt zmenšili o deset centimetrů?
K. P. - Spíš ne, deset centimetrů na délku je málo. O dvacet už bych to asi poznala. Některé údery mám nacvičené, a kdyby pořád padaly do autu, bylo by mi to divné.

M. M. - Vnímáte při zápase, co volají lidi z publika?
K. P. - Bohužel vnímám spoustu věcí, které bych neměla. Na tom se snažím pracovat. Třeba si všimnu, kde kdo sedí. Nebo když ukazují na obrazovce skóre z vedlejších kurtů. Lidí si občas nejde nevšimnout, hlavně když volají v češtině: ?Hraješ špatně, zlepši se.?

M. M. - Rozhodí vás to?
K. P. - Ne. Jsou to cizí lidi, takže se mě to nedotkne. Ani mi to nevadí, když je publikum proti mně. Paradoxně se pak dokážu víc vyburcovat a hraju líp.

M. M. - Baví vás sledovat tenis?
K. P. - Na tom se snažím pracovat a omezit to. Jsem schopna se dívat pět hodin v kuse. Přijdu z tréninku a hned zapnu televizi nebo počítač. Trenér mi říká Sherlock, protože znám všechny možné výsledky. Nesleduju čtyřhry, ale jinak je mi to jedno, jestli hrají muži, nebo ženy. Úrovní je mužský tenis lepší, ale vyrovnaností je teď určitě zajímavější ten ženský.

M. M. - Troufla byste si na zápas s mužem?
K. P. - Ne, jsou to dva úplně odlišné sporty. Muži jsou jinde myšlením, silou i technikou. Jestli je nějaká žena, která by díky své síle měla šanci, je to Serena Williamsová. Já bych proti tisícímu hráči světa neudělala z deseti setů ani jeden. Už junioři dospělou holku porazí.

M. M. - Díváte se zpětně i na sebe?
K. P. - Když jsem hrála první velké zápasy, hned jsem si běžela pro cédéčko, abych se viděla. Dnes už si většinou pustím jen sestřih. Chci to vidět, protože zápas v televizi vypadá často jinak, než jsem ho sama cítila. Někdy mám z něčeho špatný pocit, ale pak vidím, že to zase tak špatné nebylo.

M. M. - Hrajete tenis spíš o tituly, o body do žebříčku, nebo o peníze?
K. P. - Nebudu lhát, že bych hrála i zadarmo. Každý chce do velkého tenisu s tím, že si chce vydělat. Když jsme se sestrou začínaly, nebyli jsme bůhvíjak bohatá rodina, takže se peníze hodily. Teď už se to změnilo a hraju hlavně o tituly. Když udělám radost sobě, rodině nebo když vidím, že mi lidi fandí, je to pro mě důležitější, než jestli někde vydělám o pár tisíc víc nebo míň.

M. M. - Ale tenis je pro vás pořád práce.
K. P. - Je. I když? Mám ho rozdělený na dvě části. Tréninky jsou pro mě práce. Na ně musím, i když se mi někdy nechce. Na turnaje se naopak těším. Ty mám za odměnu a beru je jako koníček.

M. M. - Kdo z rodičů nese vaše a sestřiny prohry hůř?
K. P. - Rozhodně mamka, která s námi dřív objela všechny turnaje. Obětovala se nám a dnes už se radši nedívá. Ale nikdy by nebyla smutná z toho, že jsme prohrály. Spíš je smutná, když budeme smutné my - třeba že o nás někde něco špatného napsali. Táta bere náš tenis víc sportovně. Líp dokáže ustát blbé porážky i velké výhry.

M. M. - Jaké byly jejich gratulace, když jste se stala světovou jedničkou?
K. P. - Gratulací jsem dostala stovky, ale tyhle dvě byly nejdůležitější. Už jako malé holky jsme doma říkaly, že chceme být první na světě. Oběma rodičům jsem teď znovu poděkovala, že nás na tenis dali a že nám vždycky věřili. Stálo je to dost nervů i peněz.

M. M. - Vy i vaše sestra jste na rodinu hodně navázané. Jak vaší kariéru ovlivnilo, když se rodiče před lety rozvedli?
K. P. - Bylo nám tehdy třináct nebo čtrnáct. Lehké to nebylo, ale zvládly jsme to líp, protože jsme na všechno byly dvě. Do toho jsme měly tenis, už jsme jezdily po světě, takže to na nás asi dolehlo míň, než kdybychom pořád byly doma. Vztah ani s jedním z rodičů to nijak nezkazilo. I mezi nimi už to dnes finguje dobře.

M. M. - Jak vám gratulovala sestra?
K. P. - Přála mi, i když vím, že je to pro ni pořád těžké. Je šťastná za můj úspěch a uvnitř mi ho přeje, byť to nedá moc najevo. Spousta lidí jí pořád říká, proč není tam kde já. Odmala nás srovnávají, což ji v jejím vlastním tenise trochu ubližuje. Navíc si nás lidi pořád pletou, takže za ní občas někdo přijde, že se chce vyfotit s Karolínou. Stává se to i opačně, ale pro mě je samozřejmě lehčí to snášet.

M. M. - Je vám kvůli tomu líto?
K. P. - Je, ale pořád věřím, že se taky dostane nahoru. Do světové desítky jí určitě věřím. Udělala obrovský skok a občas už na turnajích vydrží déle než já, což se dřív nestávalo.

M. M. - Vadí vám, když si vás lidi pletou?
K. P. - Dřív to možná byla legrace, ale už jsme se dostaly do fáze, kdy nás to spíš štve. Chápu, když nás někdo nezná a má rychle říct, jestli je to Kristýna, nebo Karolína. Ale když hraju turnaj, někdo se přijde podívat a pak z tribuny zakřičí Come on, Kristýna? Lidi, kteří se v tenise pohybují, třeba novináři, už by si nás plést neměli. Každá máme jiné oblečení, jinou raketu, hrajeme jinou rukou. Navíc teď už i v civilu máme jinou vizáž.

M. M. - Dřív nebo později se stane, že proti sobě nastoupíte na nějakém turnaji. Jak ten zápas bude vypadat?
K. P. - Toho se bojíme obě. Bohudík se to dlouho nestalo, ale možná právě proto to bude horší. Nepůjde o život, jen jedna z nás bude muset prohrát. Snad se nepohádáme a po zápase spolu zase budeme mluvit. Nejhorší to bude pro rodiče, ti se dívat určitě nebudou.

M. M. - Byly všechny vaše vzájemné zápasy férové a naplno?
K. P. - Všechny ne. Na profesionální úrovni už nic vypustit nejde, tam se dívají lidi a schválně prohrát je proti pravidlům. Ale jako menší jsme pár zápasů s dohodnutým výsledkem měly - podle toho, které z nás se výhra víc hodila. Vždycky jsme to probíraly s tátou, který nikdy nechtěl, abychom spolu válčily.

M. M. - Když proti vám stojí soupeřka, je dobré si o ní myslet něco špatného? Aby vás to ještě víc povzbudilo?
K. P. - Určitě to tak některé tenistky dělají, ale můj styl to není. Skoro se všemi vycházím. Mám pár neoblíbených hráček, to přiznávám. Ale s většinou holek se bavím i při cestě na kurt. Zápas začíná, až když si každá sedneme na svou lavičku. Je to pro mě soupeřka, kterou chci porazit, ale kvůli tomu si o ní nepotřebuju myslet nic špatného.

M. M. - Jsou zápasy, kdy poznáte, že je zkrátka nemůžete prohrát?
K. P. - Některé ano, ale tohle myšlení lehce sklouzne k tomu, že uberu. Neříkám, že rovnou prohraju, ale místo dvou setů jsou z toho zbytečně tři. Když vedu 6:1 a 4:1, občas mi koncentrace ujede a myslím si, že se zápas dohraje sám. Samozřejmě nedohraje.

M. M. - A jsou naopak dny, kdy víte, že ať budete dělat cokoliv, nevyhrajete?
K. P. - To se mi nestalo ještě nikdy. I když mi to nejde, je hloupost to zabalit. V tenise je do posledního míče možné cokoliv.

M. M. - Ta ujíždějící koncentrace je jeden z důvodů, proč jste si najala mentálního kouče Mariana Jelínka, který dřív vedl třeba Jaromíra Jágra. Jak ta vaše spolupráce vypadá?
K. P. - Nenásilně, k ničemu mě nenutí. Když mi chce něco říct, udělá to, a když něco potřebuju probrat já, zavolám mu. Dřív se mi opravdu hodně stávalo, že jsem vyhrála set, vedla ve druhém a přestala se snažit. Neříkám, že už se to nestává vůbec, ale je to určitě lepší.

M. M. - On na začátku o svých metodách říkal: ?Budu nepříjemný a bude ze mě rozladěná.? Je to tak?
K. P. - Rozladěná nejsem. Mám přísného trenéra i tátu, takže mi nevadí slyšet pravdu. Ale občas to nepříjemné je a není hezké ho poslouchat. Když vidí, že při zápase nejsem soustředěná, natvrdo mi to řekne, protože to samozřejmě pozná.

M. M. - Dokázali jste se spolu zbavit strachu z grandslamových turnajů? Což je další důvod, proč jste si ho najala.
K. P. - Asi už ano. Dřív jsem tam jezdila a až moc si přála, aby už to konečně vyšlo. Možná ani ne kvůli sobě, ale aby se už neříkalo, že budu jen hráčka malých turnajů. Ještě to není ideální, malé strachy pořád mám, ale už vím, že dokážu předvést dobrý tenis i na velkých turnajích. Vyhrát grandslam je pro mě teď největší cíl. Je mi teprve dvacet pět a budu to zkoušet, co to půjde.

M. M. - Máte kolem sebe docela dost lidí. Trenéra na tenis, dva trenéry na kondici, mentálního poradce. Je to v dnešním světě tenisu nezbytné?
K. P. - Každého jsem si vybrala z nějakého důvodu. Tenisového trenéra mít musím. Kondičního nemají všichni, to je pravda, ale já ho potřebuju. I když to často bolí. A Marian je mi k dispozici kdykoliv na telefonu. Takže jsem si postavila výborný tým lidí, z nichž každý má cíl mi pomoct.

M. M. - Jak ta fyzická příprava bolí?
K. P. - Na spoustu cviků jsem si musela zvykat a na začátku jsem z posilovny odcházela skoro o holi. Ale vidím zlepšení - zvládnu těžší cviky než před rokem i víc opakování. Na kurtu se cítím dobře a za poslední rok nebyl jediný zápas, který jsem prohrála kvůli kondici.

M. M. - V narážce na takové týmy nedávno bývalý hráč Jiří Hřebec prohlásil, že se v dnešním tenise motá spousta příživníků.
K. P. - Má pravdu, ale moji lidi příživníci nejsou. Ano, platím je. Ale za to, že mi pomáhají. Nikdo z nich nejede za sebe, ani já ne. Moje úspěchy jsou úspěchy nás všech.

M. M. - Ty úspěchy znamenají, že budete zase víc na očích. Víc povinností, víc rozhovorů doma i v cizině. Máte tuhle pozornost ráda?
K. P. - Fanda rozhovorů nejsem. Nejradši bych odehrála trénink nebo zápas a měla klid. Ale to samozřejmě nejde, je to práce. Při každém zápase musím před novináře a na turnajích mám další minimálně hodinu, kterou mám na rozhovory povinnou. I když jsem naštvaná z porážky, jdu. Jdou i ostatní, proč bych nešla já. Kdybych odmítla, platila bych pokutu.

M. M. - Kolik?
K. P. - Pro nejlepší hráčky je to hodně, tisíce dolarů.

M. M. - Myslíte, že vám mluvení s novináři jde?
K. P. - Úplně velkou slovní zásobu nemám. Ale snažím se aspoň mluvit přirozeně. Spousta hráček řekne: ?Prohrála jsem, smůla, příště?? Nebo: ?Příští soupeřka bude těžká, musím se připravit.? Taková snad nejsem a snažím se říkat věci, jak doopravdy jsou. Taky mám samozřejmě připravené šablony a fráze. Ale vytáhnu je, jen když už jsem unavená a nechce se mi přemýšlet.

M. M. - Mluvíte taky dost rychle. To tak bylo vždycky?
K. P. - Vždycky! Kolikrát mi někdo říká, ať zpomalím, ale to nejde kontrolovat. Jak se mi za poslední roky zlepšila angličtina, mluvím stejně rychle i v ní. Přitom nikam nespěchám.

M. M. - Když jsme mluvili o vašem týmu, patří do něj ještě jeden muž. Váš přítel Michal Hrdlička. Jak vám k prvnímu místu na světě pomohl soukromý život?
K. P. - Takhle spokojená ve vztahu jsem ještě nikdy nebyla. A na výsledcích je to vidět. Mám dobré trenéry, rodinu, která mě podporuje a k tomu skvělý vztah, ve kterém mi Michal pomáhá i manažersky. Vidí každý můj zápas a taky jeho názor je důležitý, nejen trenérův nebo tátův. Vím, že by mi něco nenalhával jen proto, abych byla šťastná.

M. M. - Od fanoušků to ale pořád schytává.
K. P. - Zlepšilo se to, i když úplně to asi nezmizí nikdy. Je to přesně rok od jeho aféry v Karlových Varech. Od té doby se zklidnil a uklidil stranou. Já vím, jaký je, a to jediné je pro mě důležité. Když někdo tvrdí, kolik ze mě má milionů, neví nic.

M. M. - V čem je váš život s ním jiný, než byl život bez něj?
K. P. - Je hezčí. Michal má práci, dceru a mě. Vím, že se mnou nemůže být pořád, ale dokáže si najít čas a jet se mnou na turnaj. I když to určitě nebyl jeho sen - jezdit na turnaje a dívat se, jak jeho holka hraje tenis. Ale cítí, že mi to pomáhá. Bývám pryč i několik týdnů, takže jsem ráda, že nejsem pořád sama. Nepospíchám pak tolik domů.

M. M. - To se stávalo?
K. P. - Když jsem někde byla čtvrtý týden, už jsem se těšila zpátky. Ne že bych schválně chtěla prohrát, ale už mi koncentrace schválně utíkala.

M. M. - Jak mu jde tenis?
K. P. - Zlepšuje se, ale mohl y víc. Je do tenisu zažraný, jenže začal pozdě. Moc se mu nevěnuju, protože abych šla po tréninku ve volném čase zpátky na kurt, to se mi nechce. Naposledy jsme byli hrát v Monaku zrovna v den, kdy se rozhodlo, že budu světovou jedničkou. Pořád jsem mu jen nadávala a popisovala chyby, které dělá. Jsem na něj přísná.

M. M. - Kromě partnera je několik měsíců už i vaším manažerem. Co vás k tomu vedlo?
K. P. - Už nějakou dobu jsem o sobě přemýšlela. Chtěla jsem, aby to bylo v rodině. Dřív jsem o spoustě věcí nevěděla a s Michalem nemáme tajemství. Pro mě jsou na prvním místě úspěchy a výdělky z tenisu, až pak je marketing. Zatím to funguje. Michal umí organizovat akce, mluvit s lidmi, o všechno se postará.

M. M. - Ale snad každá partnerská příručka vám řekne: Nepracuj s tím, s kým žiješ, špatně to dopadne!
K. P. - To slýcháme často a Michal vždycky zapochybuje, jestli na tom něco není. Ale není můj trenér, takže se o práci nemusíme bavit každý den. Když mu řeknu, že o něčem nechci mluvit a chci mít čistou hlavu na sport, počká.

M. M. - Máte mezi sebou smlouvu?
K. P. - Nemáme. A nevím, jestli jí někdy mít budeme. Spoustu věcí děla, protože mě má rád a chce mi pomoct. Nemá z toho peníze. I své koníčky kvůli tomu dává stranou.

M. M. - Jaký byl rozchod s bývalým manažerem?
K. P. - Proběhl v klidu, takhle to v byznyse chodí. S panem Černoškem vycházím dobře, párkrát jsme se od té doby i viděli. Dost pro mě udělal, a kdyby cokoliv potřeboval, třeba akreditaci na nějaký turnaj, ráda mu pomůžu. Pořád jsem pod ním na Spartě, máme spolu domluvené starty ve Fed Cupu i na turnaji v Praze. Nerozešli jsme se ve zlém.

M. M. - Z minulé smlouvy jste se musela vykoupit a asi to nebylo za úplně málo. Stálo vám to za to?
K. P. - Věděla jsem, že se to vyplatí. Kdybych takovou jistotu neměla, asi bych do toho nešla.

M. M. - Stejně, není to risk, odejít od někoho, kdo má desítky let zkušeností a dobré kontakty, k někomu, kdo se všechno musí teprve učit?
K. P. - Tohle byl naopak hlavní důvod, proč jsem odejít chtěla. Pan Černošek dokázal hodně, sportovců má spoustu, ale já už bych neměla být jednou ze spousty. Michal se svým společníkem mají z tenisu jen nás dvě se sestrou. Takže pozornost věnují hlavně nám.

M. M. - Když někam přijdou jednat o smlouvách, berou je jako mladé kluky vážně?
K. J. - Neříkala bych jim mladí kluci. Spoustu kontaktů mají, s lidmi se znají, mluvit umějí. Pana Černoška zná v republice každý, ale za pár let to tak může být i s Michalem

KONEC ROZHOVORU

Dodatek: Jednička
Sama si to přála jinak - ve větších emocích, ideálně po velké výhře. Blízko k tomu bylo už před pár týdny, ale nakonec se Karolína Plíšková dočkala v polovině července. Možná trochu rozpačitě. Na dovolené. Po zklamání z brzkého vyřazení ve Wimbledonu. Díky výsledkům soupeřek.
Ale tak už to ve světě tenisu chodí. Velké tituly a první místo na světě nepřicházejí automaticky najednou. Ve světovém žebříčku se každé pondělí sčítají nejlepší výsledky za posledních 52 týdnů a ty má teď Plíšková nejlepší.
Její výkony jsou vyrovnané. Loňskou sezónu končila šestá. Po měsíci té letošní byla třetí. A od minulého pondělí je první.
Jako 23. tenistka historie a jako první žena u nás od dob Martiny Navrátilové, která ovšem velkou část kariéry odehrála jako Američanka. Tady je několik citátů, kterými Plíšková svou novou pozici okomentovala:

?Zařídily to za mě ostatní hráčky, ale nebudu si tím kazit radost. Nemůžu za to, že Serena Williamsová je těhotná.?

?Jednu skleničku jsem si na oslavu dala, nic víc?

?Měla jsem vždy dva cíle. Jeden se mi splnil a druhý snad splní. Šanci vyhrát aspoň jeden grandslam cítím velkou.?

?V mém tenisu jsou ještě velké rezervy. Pohyb na kurtu není pořád ideální. Jde to pomalu. Ale jde to.?

?Nesmím se hlavně uspokojit. Pořád na sobě budu makat, abych se nahoře chvíli udržela.?

?O moc horší než teď už tlak na mě být nemůže. Naučila jsem se říkat NE. Co nebudu muset dělat, to dělat nebudu.

já už to chytám normálně bez aplikace, taky mi to zmizelo

SportZone už jako rozšíření neexistuje.
Tady ale ještě funguje v trochu jiném rozhraní "ukrajinec":

http://sportstream-365.com/

Vpravo nahoře přepnout na češtinu.

trochu mi to připomíná jak hrála v minulosti...zatím tam běhá neuvěřitelně

hraje moc hezky, snad se dostane nahoru, naše mladice jsou velmi zajímavé :)

jj pro Karolínu by mohla bejt Štvanice bodem zlomu - začátkem návratu na pozice na kterých byla před tím zraněním ... :)

no, výkonostní rozdíl maže spíš tráva bych řekl ...

to byla hezká otočka. Karolína celej set jen dotahovala a v závěru nezkušenou soupeřku vyškolila ... :)

no nevím, jestli zrovna Vlaďka je ten dobrej trenér servisu :D ta s ním měla větší problémy než Bára :))

ty ses teď stal haterem českých tenistek ?

Kolik ti je let? 12 - 13?

btw, co máš proti Markétě ? Pozoruju to už delší dobu :))