Kvitová ve Stuttgartu po obratu zdolala Sevastovovou a zaútočí na čtvrté letošní finále
Petra Kvitová zatím v hale ve Stuttgartu přechod na antuku zvládá skvěle. Po povinném vítězství nad belgickou kvalifikantkou Greet Minnenovou dnes ve čtvrtfinálovém souboji po obratu zdolala 2-6 6-2 6-3 nasazenou Lotyšku Anastasiji Sevastovovou a srovnala s ní vzájemnou bilanci.
Kvitová v úvodním dějství příliš chybovala, nechala si začátek zápasu utéct a se skóre 0-4 již nemohla nic dělat. V páté hře druhé sady zvládla těžký game na servisu a od té doby již měla navrch.
V následujících třech hrách Sevastovové nepovolila jediný fiftýn a i přes menší komplikace v rozhodujícím setu, v němž jednou ztratila podání, si stále hájila vedení. Po hodině a půl proměnila hned první mečbol a slavila postup.
"Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem měla tak mizerný vstup do zápasu. Naštěstí jsem pak získala dva gamy a nebyl z toho kanár," řekla už s úsměvem na tiskové konferenci.
"Bez toho, abych pořádně zabojovala, bych pravděpodobně prohrála. Byla jsem hrozně pomalá, nedokázala jsem pořádně rozhýbat ruku a bylo to hodně těžké. Ona navíc nic nezkazila a já kazila všechno," zhodnotila úvod zápasu. "Pak jsem konečně začala dobře podávat a první vyhraný servis mě trochu uklidnil. Řekla jsem si, že si musím udržet podání a ono to nějak dopadne," dodala.
"Ve finále jsem tu ještě nikdy nebyla, tak doufejme, že to tentokrát dopadne lépe," řekla Kvitová. Vybírat si předem soupeřku ale nechtěla. "Obě to jsou skvělé hráčky, zvlášť na antuce. Ale tohle je semifinále, takže nemohu čekat snadnou soupeřku, že?" dodala.
It's the semifinal in Stuttgart for @Petra_Kvitova!
She wins 2-6, 6-2, 6-3 over Sevastova.#PTGP19 pic.twitter.com/36mEQMcQtS — WTA (@WTA) 26. dubna 2019
Kvitová, která v úvodu sezony v Sydney získala svou 26. kariérní trofej, zahrála si finále na Australian Open a v Dubaji, je ve Stuttgartu v semifinále potřetí. Nikdy v něm však neuspěla.
O své čtvrté letošní a celkově 36. finále bude česká jednička bojovat proti světové sedmičce Kiki Bertensové, s níž má vyrovnanou bilanci 2-2. Naposledy ji porazila loni v květnu ve finále prestižního antukového turnaje v Madridu, ale v létě s ní pak dvakrát prohrála na tvrdém povrchu.
"Ve finále jsem tu ještě nikdy nebyla, tak doufejme, že to tentokrát dopadne lépe," řekla Kvitová, která v roce 2012 nestačila na Marii Šarapovovou a v roce 2016 na Angelique Kerberovou. Právě přes domácí dvojnásobnou šampionku Kerberovou dnes postoupila Nizozemka Bertensová, jež zvítězila 6-3 6-4.
Světová jednička Naomi Ósakaová si dnes vůbec poprvé v kariéře zahrála ve čtvrtfinále antukového turnaje WTA a na svém nejměné oblíbeném povrchu vybojovala postup už mezi čtyřku nejlepšcíh.
Jednadvacetiletá Ósakaová udolala Chorvatku Donnu Vekičovou 6-3 4-6 7-6, přestože v rozhodujícím setu prohrávala 1-5 a dvakrát byla dva míčky od porážky. Soupeřku však nepustila k jedinému mečbolu a popré od triumfu na Australian Open rozchodu s trenérem Saschou si zahraje semifinále.
V něm Japonka narazí na Anett Kontaveitovou (h2h 3-0), která měla namále s Viktorií Azarenkovou. Běloruska totiž získala první set, ve druhém měla celkem třikrát výhodu brejku a dvakrát byla dva míčy od postupu.
K mečbolu se ale nedostala a po ztrátě sedmi gamů řadě za stavu 7-5 5-7 a 0-3 kvůli bolestem pravého ramena vzdala. Azarenková, jež ve druhém kole yřadila obhájkyni titulu Karolínu Plíškovou a pochvalovala si svou formu, tak tento měsíc nedohrála ani svůj druhý turnaj. Před třemi týdny v mexickém Monterrey skrečovala finále proti Muguruzaové.
| • Dvouhra - čtvrtfinále • |
| Kvitová (3-ČR) - Sevastovová (7-Lot.) 2-6 6-2 6-3 |
| Ósakaová (1-Jap.) - Vekičová (Chorv.) 6-3 4-6 7-6(4) |
| Bertensová (6-Niz.) - Kerberová (5-Něm.) 6-3 6-4 |
| Kontaveitová (8-Est.) - Azarenková (Běl.) 5-7 7-5 3-0 skreč A. |
Komentáře
jě dés a špatné.
tak pojďte holky, věřím Vám :)
gratulace Petře.
dost možná to bude ona a Maky, kdo si to rozdají o titul.
to už je po několikáté, kdy zazdila jasný zápas
----------------------------------------------------------------
A právě TOhle je sportovně, historicky i lidsky mnohem víc, než celá řada snadno zapomenutelných No.1 dohromady i s krakaticí, holčičko NAŠE...
Samozřejmě, ten Stuttgart můžeš letos v nejhorším dorazit taky... ;-)
V dalším kole bych si přál Angie, s tou jsou to vždycky super mače :)
Post jedničky už je po včerejší výhře Osakaový pro Petru nedosažitelnej, ale aspoň se dneska posunula na druhý místo. Pokud by si ho chtěla udržet na delší dobu než jen 1 týden tak ale musí ve Stuttgartu přidat ještě aspoň 1 výhru ...
Upřímně ty finálové porážky v Melbourne a Dubaji mě mrzí ještě teď
Ale to je už jedno, aspoň motivace to příští rok vylepšit :D :D A hlavně něco pořádného uhrát na RG a Wimbledonu :)
Na tenise mám ráda boj
Vypadá spokojeně. Možná i víc než dřív. Vysvětluje to tím, že je ráda za každý den. Tohle často vyzní jako fráze, ale tenistka, která už brzy může být první na světě, má pádný důvod to myslet vážně.
Moravec - Máte někdy po prohraném zápase pocit, že jste ho měla nebo mohla vyhrát?
Kvitová - Často. U devíti porážek z desíti si říkám, že jsem mohla průběh otočit. Ne hned vyhrát, protože v tenise do posledního míče nikdy nevíte. Ale vím, že tam byly šance, které mi utekly.
Moravec - Vzpomenete si na jeden takový zápas?
Kvitová - Snažím se je co nejdřív vytěsnit, ale napadají mě dva. Zaprvé před pár týdny finále na Australian Open. Tam jsem mohla vyhrát první set a celé by to možná vypadalo jinak. Ten další byl už před sedmi lety, ale pořád si ho pamatuju. Zase Austrálie a ztracené semifinále proti Marii Šarapovové. To mě bude mrzet navždy.
Moravec - Co po takové porážce následuje?
Kvitová - Zoufalství. Z toho, že jsem zápas měla v rukou, ale hlavně z toho, že už s tím nic neudělám. Občas přijdou i slzy, jsem po zbytek dne smutná a někdy se mi i špatně spí. Další den už je to lepší, ale jsou porážky, ze kterých se dostávám dlouho. To byla právě letošní Austrálie. Byl to pro mě obrovský úspěch, ale bohužel ten kousek chyběl. Já zkrátka vím, jaké to je, grandslam vyhrát. Takže to bolelo.
Moravec - Vracíte se pak k jednotlivým míčům, nebo to berete jako celek, který nevyšel?
Kvitová - Vzpomenu si přímo na ty šance. Ale dlouho se v nich nerýpu, protože to ani nemá cenu. Poslední míč jsem prohrála a hotovo. To je v tenise asi nejhorší pocit: když dopadne poslední balon a vy už nemůžete nic.
Kvitová - Jsme na to za ta léta zvyklé. Když přijdu jako vítězka a vidím tam poraženou, nedělám žádné divadlo, nevysmívám se a jsem v klidu. Jenom se mineme a jdeme si každá po svém. Kdo je s porážkou smířenější, ještě jednou třeba pogratuluje a popřeje hodně štěstí dál. Ale to se moc často nestává, spíš je tam ticho.
Moravec - Tenisové poučky často říkají, že je dobré nemyslet na skóre a každý míč hrát, jako by to byl samostatný zápas. Ale jde to vůbec?
Kvitová - Bylo by to ideální. Celý život se to učíme, někomu to jde líp, jinému hůř. Základem tenisu je myslet na následující balon. Což je někdy těžké, když víte, že jste před chvílí měli šanci utéct ve skóre, k tomu jednoduchý úder a zkazili jste ho. Ještě za pár minut se vám to bohužel honí hlavou: už jsem mohla vést, být v klidu a místo toho se tady plahočím a bůh ví, co bude.
Moravec - Dokážete z hlavy vyhnat, když vám k vítězství zbývají už jen tři míče, dva, jeden?
Kvitová - To mi naštěstí jde. Už jako malá jsem nenáviděla, když na mě někdo přes plot houknul: "Už jen dva míče!" To se nedělá. Dva míče jsou v tenise blízko, ale zároveň hrozně daleko. Vlastně i jeden.
Moravec - Co vám na tenise dělá největší radost?
Kvitová - Boj. Vyrovnané zápasy, kde rozhoduje pár míčů. Mám ráda ten pocit, kdy tam stojíme jen my dvě, obě na pokraji fyzického i psychického vypětí a teď se ukáže, která z nás má těch sil a odvahy víc. Samozřejmě jsou fajn zápasy, které jdou snadno. Ale ty vám v paměti nezůstanou. Větší radost máte z těch, kdy vám to ani moc nešlo a stejně jste vyhráli. Nebo když se od rána necítíte dobře. Vzbudíte se, nechce se vám, jste nervózní. I když já mám vyzkoušené, že když cítím po těle chvění, hraju pak dobře.
Kvitová - Vyčinili. A nejednou. Občas bojuju sama se sebou a není to vidět. Zápasy jsou dlouhé, abych úplně vytěsnila všechny myšlenky, které mám. To se pak těm trenérům špatně vysvětluje.
Moravec - Poslední měsíce vypadáte dost šťastně, spokojeně?
Kvitová - ?děkuju!
Moravec - Cítíte se tak?
Kvitová - Cítím. Rozhodně nemám období, kdy bych po večerech brečela do polštáře. Od zranění vím, že bychom se měli těšit z každého dne, kdy tu jsme.
Moravec - Baví vás tenis víc, než vás bavil?
Kvitová - Mě bavil vždycky. Samozřejmě někdy míň - když jsem byla unavená z cestování, z tlaků, z nervů. Ale máte pravdu. Teď jsem opravdu ráda, že na kurtu můžu být.
Moravec - Pomáhá tomu klidu i fakt, že už byl odsouzen muž, který vás napadl, a vy to můžete pustit z hlavy?
Kvitová - Pomáhá. Chvíle, kdy jsem nevěděla, kde je, co se děje a kdy jsem se bála, že se přede mnou může každý den nebo každou minutu zjevit, nebyly příjemné. Vždycky jsem doufala, že budu vědět, kdo to byl a že ho najdou. Pak už to bylo na soudu. Na den, kdy jsem měla jet vypovídat, jsem se netěšila, ale chápu, že to bylo nutné. Na druhou stranu mám v životě další zkušenost. Ne příjemnou, nikomu bych ji nepřála, ale třeba mě posílí. Rozsudek je sice nepravomocný, ale jsem ráda, že už se to celé blíží ke konci.
Moravec - Ještě pořád se bojíte?
Kvitová - Hodně se od té doby lekám. Když běžím a někoho slyším za sebou, zastavím a počkám, dokud mě nepředběhne. Nemám ráda nic, co se mi děje za zády. Proto i nerada chodím do velkých obchodů nebo do míst, kde je hodně lidí. Ani metrem radši nejezdím.
Moravec - Když odhlédnu od napadení, měla jste někdy během kariéry chvíli, kdy jste si řekla, že s tenisem skončíte? Nebo aspoň přestanete?
Kvitová - Jednou jsem si dala měsíc pauzu. Byla jsem unavená psychicky i fyzicky a už jsem nemohla. Ale stačil mi opravdu ten měsíc, víc jsem nepotřebovala. Pak už se mi po tenise stýskalo.
Kvitová - ...děkuju!
Kvitová - Netuším. Ke všem partnerům mám hezký vztah a bylo by mi jich líto. Ale kdybych se rozhodla skončit a měla k tomu vážný důvod, asi bych se kolem sebe neohlížela.
Moravec - Máte nějaký recept, jak se namotivovat, když pociťujete krizi?
Kvitová - Na to mám lidi kolem sebe, kteří by při mně měli stát nejen v dobrém, ale i ve zlém. Právě v tom zlém je nejlíp poznáte. Recept neznám, ten musí mít každý v sobě. Vědět, že něčeho chcete dosáhnout a říct si, co jste ochotni pro to něco obětovat.
Moravec - Myslíte, že to, co se vám stalo, může vaši kariéru paradoxně prodloužit?
Kvitová - Těžko říct. Ztratila jsem půlrok, možná rok, než jsem se dostala do formy. Ale během té doby jsem neodpočívala, takže jsem síly neušetřila a naopak spoustu psychických mi to vzalo. Na druhou stranu jsem viděla, jak mi tenis chyběl. A vím, že mi bude chybět, i když skončím.
Moravec - Už tušíte, kdy to bude?
Kvitová - Zatím jen vím, že bych určitě nechtěla hrát v pětatřiceti. Zbytek nechávám na osudu, chuti a tělu.
Moravec - Příští rok vám bude třicet. To už mnohé ženy buď mají, nebo aspoň plánují rodinu.
Kvitová - Některé spolužačky už opravdu mají děti. Ale já potkávám hlavně lidi z tenisu a mezi soupeřkami zase tolik matek není. Takže na tohle zatím nemyslím.
Moravec - A myslíte na to, co třeba jednou budete dělat?
Kvitová - Nějaké představy mám. Chtěla bych si otevřít beauty salon. Masáže, kosmetika, to by se mi líbilo. Zatím si nedokážu představit, že bych někoho trénovala, ale u sportu určitě zůstanu. Minimálně budu chodit běhat. A možná i ten tenis si půjdu zahrát.
Moravec - Je kvůli myšlenkám na konec a rodinu vrcholový sport pro ženy těžší než pro muže?
Kvitová - Asi jsme trochu křehčí. Nad vším víc přemýšlíme, někdy máme dobrou náladu, někdy horší, melou se v nás hormony. Muži si snáz umí říct: "Mám tenis, to je moje práce a zbytek mě teď nezajímá."
Kvitová - Já vám ukážu spoustu žen, které ho mají! Když si žena vybere správný sport a baví ji, proč by ho nedělala? Doby, kdy jsme byly utlačované, jsou snad pryč. Nikdo nás do soutěžení nenutí, a kdybychom nechtěly, tak to neděláme. Ženy ve sportu určitě místo mají. I ve vrcholovém.
Moravec - Už několikrát jste mezi tenistkami vyhrála anketu o tu nejoblíbenější. Každý o vás říká, jak jste hodná. Neučil vás nikdo, že by pro tenis bylo lepší, kdybyste tak hodná nebyla?
Kvitová - Když jsem byla malá, taťkovi tohle pár lidí řeklo. Že jsem na tenis moc hodná, že to není dobré a že bych potřebovala být víc mrcha. Ale snad jsem ukázala, že to k úspěchům není nutné. Na kurtu se vždycky snažím chovat fér a mám respekt ke všem soupeřkám. Jako holka jsem nehlásila auty, když nebyly. Nevážu si tkaničky, jen abych ušetřila čas. Nevolám si fyzioterapeutku, abych jím někoho rozhodila. Několikrát jsem to i měla udělat, protože mě opravdu něco bolelo. Ale neudělala jsem to. Chtěla jsem pokračovat.
Moravec - A když někdo tyhle věci dělá?
Kvitová - Vadí mi to. Někdo je tím vyhlášený, ale když stojím na druhé straně, snažím se to nevnímat. Maximálně si řeknu: "To není možné, bolí ji noha, ale běhá tam jako čamrda." Pak už se soustředím jen na sebe.
Moravec - Měla jste někdy chuť nepodat soupeřce po zápase ruku?
Kvitová - Možná mě to někdy napadlo, ale nikdy bych to neudělala. Maximálně bych jí pak řekla, že se mi něco nelíbilo. Ono i v tom podání ruky jsou mezi hráčkami rozdíly - podle toho, jak kdo porážku zvládne. Mám soupeřky, se kterými se u sítě ráda obejmu nebo políbím na tvář, ať už zápas dopadne jakkoliv. Je to upřímné a ještě si popřejeme hodně štěstí. Někdo naopak porážku neunese a podání ruky je dost chladné.
Kvitová - To není projev vzteku, ale moment, abych se sebou konečně začala něco dělat. Co se vzteku týče, určitě jsem někdy hodila raketou. Nebo s ní spíš ťukla o zem, nerozbila jsem jí nikdy. Naštvání si nesu v sobě a možná by někdy bylo lepší to pustit ven. Rozbít raketu a jet dál. Ale to asi nejsem já.
Moravec - Když se bavíme o rukou, vy prý máte každou jinak velkou.
Kvitová - Mám, ale to jsem měla vždycky. Po operaci je rozdíl ještě trochu větší, protože mi levá ruka trochu napuchla. Poznám to podle prstýnku, který musím nosit o číslo větší než dřív. Na jizvách se mi teď navíc začaly dělat mozoly, které jsem mívala jen v dlani.
Moravec - Při tenise vás ještě něco bolí?
Kvitová - Občas mi v ruce škubne, ale jinak ne. Proti začátkům se cítím skvěle.
Moravec - Dáváte si na ruku větší pozor?
Kvitová - Už ne. Od operace se mi víc potí, takže si na kurtu při každém střídání stran dávám speciální gel, aby byla tkáň sušší a raketa v ní neklouzala. Dřív jsem si jizvy pořád mnula prsty a uvolňovala je tím, ale to už taky nemusím. I když teď, když spolu mluvíme, to vlastně dělám (zasměje se).
Moravec - A zvládáte všechno jako dřív?
Kvitová - Nedám třeba prsty v pěst. Občas mi propadnou peníze, protože je nedokážu pořádně chytit. Nebo léky. Na chvíli mě to vytočí, ale pak si hned uvědomím, že je vlastně fajn, když mi jen propadly.
Moravec - Pár měsíců už žijete v Praze?
Kvitová - Dva roky! Neuvěřitelně to uteklo. Ještě před pěti lety by mě to nenapadlo. Pocházím z Fulneku a už když jsem v šestnácti přišla do Prostějova, byl to pro mě šok. Větší město jsem si neuměla představit. Ale jsem tu spokojená a už bych se nikam stěhovat nechtěla.
Kvitová - Mám. Chci jít do parku - jdu. Na kafe nebo nakupovat - jdu. Taky je tu letiště, což se mi hodí, protože mi odpadly všechny ty přejezdy z Prostějova. Cítím se tady dobře, ale musím si dát pozor, protože mi už doma párkrát řekli, že mluvím pražsky. Já nikdy neměla silný moravský přízvuk, ale něco už jsem tady asi pochytila. Taťka i bratři mě občas napomenou, že bych neměla říkat hezký, ale hezké.
Moravec - Taky jste začala fandit fotbalové Slavii.
Kvitová - Slavii mám ráda už dlouho, a to díky taťkovi. Vždycky byl její velký fanda a já to tak nějak zdědila. Když jsem v Praze a hrají, zajdu je podpořit. Fotbal mě chytnul a baví mě.
Moravec - Vzpomenete si, kdy jste byla jako holka v Praze poprvé?
Kvitová - Asi se základní školou na výletě. A pak jsem tu určitě hrála nějaký turnaj. Vzpomínám si, jak jsem si připadala ztracená. Kde to jsem? Proč tu jsem? Jako Alenka v říši divů. Všude moc lidí, všechno moc velké.
Moravec - Na co jste si musela nejvíc zvykat?
Kvitová - Na čas. Abych se někam dostala, kdy mám. První týden jsem na každý sraz chodila pozdě, což sama nemám ráda. Pak jsem si řekla dost, radši si přivstala a zase jsem byla všude dřív. Teď už to nějak dokážu odhadnout. Doprava a zácpy nejsou tak hrozné, jak se říká.
Moravec - Když jste si v Praze pořizovala byt, bylo to i ohledem na to, co se vám stalo? Aby se to už neopakovalo?
Kvitová - To byl hlavní cíl - abych se tam cítila bezpečně. O stěhování do Prahy jsem přemýšlela už dlouho, ale co se mi stalo, ho urychlilo.
Moravec - I tak ale nejvíc času v roce trávíte na cestách a po hotelech. Je vám tam někdy smutno?
Kvitová - Je, vedu takový osamocený život. Hotely mi nevadí - ty máme pěkné a já navíc nejsem náročná. Stačí mi dobrá postel a čistá koupelna. Ale smutno mi bývá. Během dne mám kolem sebe trenéry a další lidi, ale večer přijdu na pokoj a jsem tam sama. Mám mobil, počítač, knížku, ale to je tak všechno. Někdy už je té samoty moc.
Kvitová - Většinou se to snažím zaspat. Pustím si nějaký český film nebo seriál a zkusím zapomenout. Nebo napíšu domů, ale to taky nejde vždycky. Když jsem daleko, všichni kvůli časovému posunu ještě spí nebo už spí. Není to často, ale někdy mívám chvíle, že se těším, až tohle všechno jednou pomine.
Moravec - Vy máte v týmu samé muže. Musela jste je někdy učit, že se ženou je potřeba zacházet jinak?
Kvitová - V tomhle světě se pohybují dlouho, takže vědí, jak se ženou pracovat. A navíc si myslím, že mě trochu berou jako chlapa. Možná i to mužské myšlení někdy mám. Když jsou na mě tvrdí, nedělám cavyky, neurážím se a vezmu to. Samozřejmě se mě někdy dotknou víc, než by čekali, a to na mně hned poznají. Rychle pak vymyslí něco, abych se zasmála a všechno zase bylo fajn.
Moravec - Když vás člověk s oběma trenéry vidí (Vaněk, Vydra), je jasné, že jste s nimi ráda.
Kvitová - Jsem! Zažijeme spoustu zábavy.
Moravec - Vy i různě soutěžíte, že?
Kvitová - Teď třeba hodně děláme nožičky. Ve třech kopeme fotbalovým míčem, a komu spadne na zem, prohrál. Když jsme s tím začínali, byla jsem hrozné poleno a pořád jim to kazila. Ale teď už si zahrajeme. Nejvíc legrace je, když vymýšlíme něco nového, protože nám to logicky nejde. Bez přehánění chytám záchvaty smíchu a oni pak ze mě taky.
Moravec - V čem jste je už porazila?
Kvitová - Jednou jsem trenéra porazila v tenise! Teda možná mě nechal. Zkusili jsme dva gamy na trávě ve Wimbledonu a vyhrála jsem 2:0. Občas si dáme nohejbal, ale tam jsem za ty roky vyhrála možná jednou. A to ještě nevím, co se jim stalo. Jinak nic. Vlastně počkejte - občas hrajeme žolíky a tam se mi párkrát povedlo je porazit. Přece jen je to u stolu.
Moravec - Jsou naopak momenty, kdy jim řeknete: Dneska s vámi na večeři nejdu, chci být sama?
Kvitová - Málokdy. Možná když skončím zápas pozdě večer. Objednám si jídlo na pokoj a už se mi nikam nechce.
Vyloučit!!!
:-))
Kvitová - Naštěstí je nečtu, Samozřejmě jsem taky nějaké dostala, ale podívala jsem se na první větu, byla tam spousta sprostých slov a většinou i to, jak jsem neschopná. Tak jsem skončila a dál nečetla. I tohle asi my holky neseme hůř než kluci. Jsme zdrcené z porážky a k tomu na nás ještě někdo vysype urážky a někdy dokonce i výhružky. Nepodepíšou se, takže nevíme, jestli jsou to sázkaři. To si spíš myslíme. Možná je to jen někdo, kdo má potřebu nám napsat, že nic neumíme.
Moravec - Setkala jste se někdy se sázkařem?
Kvitová - Možná ano, ale nevěděla jsem, že je to sázkař. V hledišti jsem občas viděla někoho s notebookem, ale tenis se v tomhle ohledu dost zpřísnil. Jakmile tam někdo takový je, organizátoři ho hned vyvedou.
Moravec - Je něco, co z hlediště neslyšíte ráda?
Kvitová - Obecně nemám moc ráda, když na mě někdo křičí. A je jedno kde. Taky nemám ráda slovo 'Bojuj', protože to vypadá, že jsem do té doby nebojovala. Moc se mi nelíbí ani tleskání, když dá soupeřka dvojchybu. "Pojď, Péťo," je fajn. Mám ráda, když mi lidi věří a povzbuzují mě, když se mi zrovna nedaří.
Moravec - Všimnete si člověka, který vám výrazně fandí? Poznáte, kde sedí?
Kvitová - Podle zvuku to odhadnu, ale mám naučené, že se do hlediště nekoukám. V tu chvíli poznám, kde asi je, ale za chvíli už to zapomenu. Vím, kde sedí rodiče nebo kamarádi, ale ani na ně se nedívám. Jediní, koho očima hledám, jsou trenéři. Na začátku zápasu ještě zaregistruju reklamy za kurtem, jednou si je přečtu, ale pak už si jich za celý zápas nevšimnu. Když spatřím českou vlajku, potěší mě to. Ale když už na ní je něco napsáno nebo když lidi mají transparenty, tak ty už nestuduju. Soustředím se jen na sebe a na zápas.
Kvitová - Už jsem byla několikrát blízko. Bylo by to samozřejmě hezké, ale můj hlavní cíl to není.
KONEC ROZHOVORU
Komentář šéfredaktora Moravce: Bude jedničkou?
Celou dobu rozhovoru si pravou rukou mačkala mozoly na té levé. Udělaly se jí tam na jizvách, které způsobil nůž. Pak si tu levou ruku prohlédla a usmála se. Usmívá se vlastně pořád. S Petrou Kvitovou jsem první rozhovor dělal v roce 2010, kdy překvapivě postoupila do semifinále Wimbledonu. Tehdy byla v tenisové špičce nová a ještě moc neuměla anglicky. Od té doby těch rozhovorů pár přibylo, ale tak dobře naladěnou jsem ji možná ještě neviděl. Pokud se jí povede stát se světovou jedničkou, bude to jednička, na kterou můžou být ve světě i u nás doma pyšní. Což ale platí i bez toho.
Pojď!
Zapomněla jsem koupit. Býk ( někdy i kráva):-D
:-))
To tak trochu udělala Cibulková, resp. aspoň byla přinucená se ztrapňovat na kameru, že v Dubaji je kvůli teplu atp.
Ještě radši zdůraznim, aby místní libertariánská úderka neměla Petru za hrdinnou bojovnici vůči kryptokomunistickým vládcům, tak je to ona, kdo si s nimi/jim před očima hraje exhibiční debly. Je to hnus.
Největší husu ale ze sebe udělala Strýcová.
https://www.hokej.cz/silak-rudolf-tajcnar-prozil-slavu-i-zatraceni-jeho-navrat-z-emigrace-byl-jako-akcni-film/26475
Naopak Lucka zklamala. Nechce se rozloučit s českými fanoušky v singlu. :-(
Mnoho místních diskutérů vždycky po prvním prohraným setu zpanikaří. Fakt nechápu proč. Petra vzdycky bojuje:)
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele