Mike a Bob Bryanovi: Já na bráchu, brácha na mě

Vyskočí, zakloní se a pubertálně si dají herdu hrudí o hruď. Kolik deblových párů už muselo přes síť smutně sledovat tradiční oslavu sourozenců Bryanových!?

Uprostřed léta rodáci z Kalifornie vyšplhali na vytouženou metu. Stylově. V oblíbeném Los Angeles při svém 100. finále na okruhu ATP získali rekordní 62. titul. O jeden tak předčili legendární »Woodies«, Australany Marka Woodforda a Todda Woodbridge. „Je to pro nás jako dobýt Everest. Když Woodies vyhráli 61. titul, my teprve začínali,“ zářil Mike Bryan.

Snad aby svůj rekord stvrdili, vyhráli oblíbenci amerických fandů o dva týdny později ještě Masters v Torontu. „Klidně můžou vyhrát osmdesát titulů,“ prorokuje jim 44letý Woodforde

Proti sobě? To nikdy!
Možná se nemýlí. Bratři jsou ve dvaatřiceti letech v plné síle a formě. Jako by jejich tenisové geny gradovaly. Jejich maminka Kathy Blakeová byla profesionální hráčkou, v USA se svého času stala nejlepší juniorkou a v 70. letech pronikla do světové třicítky. Otec Wayne hrával rovněž na vysoké úrovni a později se stal trenérem.

Mike s Bobem vyhráli první turnaj ve čtyřhře už v šesti letech. Proti sobě se však v mladém věku ani později nepostavili nikdy. Když je turnajový pavouk svedl proti sobě, ani jeden na příkaz otce k utkání nenastoupil. „To byl velmi chytrý tah. Oba jsme snili o tom, že z nás budou světové jedničky. Ale jak to chcete dokázat, když nejste nejlepší ani ve vlastním pokoji, kde spí taky váš bratr? Byla to pro nás skvělá motivace. Oba jsme si mysleli, že jsme lepší než ten druhý, ale nikdy jsme neměli příležitost to vyzkoušet,“ vzpomíná Bob, o tři centimetry vyšší a v obličeji baculatější. Lepší rozeznávací znamení pro ně asi nenajdete.

Tenisový trůn ve dvouhře zůstal pro oba navždy na míle vzdálen. Bob měl ale kariéru v singlech přece jen úspěšnější, ačkoliv nikdy nezlomil bariéru světové stovky (nejlépe 116. v roce 2000). „Stejně si myslím, že jsem lepší já,“ špičkuje ho Mike. „Každý den mu v tréninku nakopu zadek,“ říká mu bodře. „Vážně? Jseš si jistý?“ diví se Bob.

Já vydělal víc, říká Bob
Takto se špičkují takřka neustále, ale umí mluvit i vážně. Například když se rozpovídají o tom, že vítězství ve dvouhře jim nikdy nepřinášela ten správný požitek a uspokojení. „To není pro nás to pravé. My jsme se narodili pro čtyřhru. Dohromady jsme jeden kompletní hráč, jedna osoba,“ prohlásil Mike.

Jednou osobou jsou – zdá se – i v soukromém životě. Znáte snad někoho, kdo vydělal miliony dolarů, a přesto dobrovolně bydlí v jednom stavení se svým sourozencem? A nejen to: dvojčata si dokonce posílají výdělky na jeden bankovní účet, hrají spolu v rockové kapele s názvem The Bryan Brothers Band – Bob na klávesy, Mike na bicí a kytaru - založili spolu charitativní organizaci a tak dále... „Jen přítelkyně a zubní kartáčky máme každý svoje,“ žertují. „Uvědom si, že já na společný účet přispěl víc, protože jsem vyhrál víc turnajů v mixu,“ říká bratrovi Bob. „My totiž před lety udělali dohodu, že dělit si budeme i prémie z mixu, ačkoliv já vydělal více než tenhle chlapec,“ vysvětluje s úsměvem.

Starší je nenáviděli
Bok po boku táhnou opravdu od narození. Navštěvovali stejnou střední školu, pak univerzitu ve Stanfordu. Skoro jako siamská dvojčata. „Je zvláštní mít s někým stejné DNA,“ tvrdí společně majitelé osmi grandslamových titulů. V tomto směru mají na »Woodies« ještě deficit – ti uzmuli v minulosti 11 vavřínů z velké čtyřky.

Ani tato meta však pro Bryany není nedosažitelná. Věří, že ji alespoň vyrovnají. „Bude to náročné, ale snad ještě budeme moci slavit velké úspěchy. Snad si ještě vítězně zaskáčeme,“ poukazují na svůj rituál, který zavedli už před lety. „Nebudeme zastírat, že jsme ho okoukali u bratrů Jensenových. Ti hráli s neuvěřitelnou energií, obdivovali jsme je. Když jsme s tím jako mladí kluci začali, starší hráči nás za to nenáviděli. Dva mladíci skákali po kurtě jako blázni a neměli vůbec žádný respekt. Ale o tom to je, čtyřhra je oproti dvouhře jako jiný sport,“ vysvětluje Mike. A Bob přidává historku s Venus Williamsovou. „Hráli jsme spolu čtyřhru ve Wimbledonu a neměli žádný rituál. A najednou po jedné vyhrané výměně proti mně běží Venus a vyskočí, abychom si dali rány hrudí. Řeknu vám, to jsem byl fakt vyplašený,“ směje se.

Vítězství a zábava, takový je život unikátního deblového týmu, na který jde určitě aplikovat známé rčení: Já na bráchu, brácha na mě.