Práce se mnou bolí, říká muž, který stojí za proměnou Kvitové

„Jsem rád, že jsem se dostal i k tenisu. Nikdy by mě nenapadlo, že s Petrou budeme mít takové úspěchy. Když vyhrála Wimbledon a Turnaj mistryň, byl jsem naměkko, plakal jsem,“ přiznává trenér, který pro Tennis Arenu poodkryl vše, co jeho práce (nejen) s Petrou Kvitovou obnášela a obnáší.

O náplni práce
„V Prostějově pracuji na kondici nejen s Petrou, ale i Jirkou Veselým, Adamem Pavláskem a v nové sezoně bych se chtěl intenzivněji věnovat Barboře Krejčíkové. Zároveň dohlížím ve spolupráci s ostatními kondičními trenéry v Prostějově na přípravu dalších dvanácti až patnácti klubových hráčů. Petře se však často věnuji ve zvýšené míře. Letos jsem s ní objel všechny grandslamy a nejvýznamnější turnaje. V první polovině roku jsme tomu dali maximum. Obhajovala semifinále Wimbledonu, bylo nutné, aby byla fyzicky co nejlíp připravená.

Nejlépe se mi pracuje na grandslamech, kam létají i Veselý, Pavlásek a další, takže můžeme pracovat ve skupině. Když jsou junioři jinde, trávíme spoustu času na Skypu či u telefonu. Všichni mají šablonu, co by měli dělat, ale každý den plán aktualizujeme. Komunikace o aktuálních problémech a fyzických stavech je důležitá.

Mám výhodu, že pracuji jako kondiční trenér i fyzioterapeut, takže jsme s Petrou a s Davidem Kotyzou dohromady jen tři. Tenis je náročný v tom, že je to celoroční sport, nemá jen pár vrcholů jako třeba kanoistika. Je to nekončící kolotoč, denně od rána do večera.“

O začátcích
„Petra měla po fyzické stránce několik nedostatků. Pár kilo navíc, špatné návyky a držení těla. To vše ji limitovalo v rychlosti, obratnosti a vytrvalosti. Ruku ale měla skvělou. Přiznám se, že jsem váhal, zda nabídku přijmu. Spolupráce se ženami je totiž specifická. Po konzultaci s Davidem Kotyzou jsem ale kývl. Přesvědčil mě, že Petra má talent a je to osobnost. A já mám výzvy rád. Věděli jsme, že v ní něco je, ale říkat dnes, že jsme tušili její možnosti - vítězství ve Wimbledonu, titul z Masters, či atak prvního místa na světě – tak to bych asi lhal.

Wimbledon 2011 (© Martin Sidorják)	Štvanice 2009 (© Pavel Lebeda)
Najděte deset rozdílů Tyto snímky Petry Kvitové ve »stejné« pozici při čekání na return jasně dokazují její proměnu. Vpravo kulatá záda, horší stabilita kolen, slabé mezilopatkové svaly i svalové partie na nohou (kvadriceps, harmstringy). Ten rozdíl je naprosto markantní. V roce 2009 podle trenérů hrála returny jen rukou, nevyužívala tělo. Dnes? Postoj na levém snímku není možný bez kvalitního svalového aparátu. V této přípravné pozici je Petra schopna mnohem rychleji reagovat, svaly jsou připravené akcelerovat, více se k úderu vytočí a je agresivnější. „Je to skoro ideální. Petra je hezky dole a na úder se nezvedá. Ale chceme na tom dál pracovat, aby byly returny ještě kvalitnější,“ plánuje Jozef Ivanko.

Petra se hned na začátku naší spolupráce zranila. Bylo to v roce 2009 před Fed Cupem v Brně. Nerozpoznal jsem hned její fyzický stav a nechal ji dělat cvičení, které nezvládla a pochroumala si kotník. To byla na tři měsíce velká brzda. Měla špatný pohybový stereotyp, dělali jsme korektury v postavě, změnili jídelníček... Bylo toho zkrátka moc. V takových případech musíte dělat jen malé krůčky a dávat si postupné cíle, vše nejde vylepšit za dva tři měsíce. Že jdeme správnou cestou, nám ale ukázalo už US Open 2009, kde porazila tehdejší jedničku Safinovou.“

O rezervách
„Petra hodně zhubla a tím zpočátku ztratila přirozenou sílu. Potřebuje ke své hře silnější svalová vlákna, pořád na tom pracujeme. S tím je úzce spojena rychlost. Už nyní každý vidí, že doběhne to, co dříve nezvládla. Vzhledem k její výšce (184 centimetrů - pozn.) stále musíme pracovat na koordinaci, u tak vysokých sportovců s ní bývá větší problém. Ale zase platí, že dokáže mnohem lépe vrátit míčky i v obtížných pozicích. I tady nastal posun, umí líp zpevnit tělo a držet pozice, z kterých hraje vítězné míče. V rychlosti, síle a výbušnosti ovšem zdaleka nedosáhla stropu. Až bude silná tak, jak si tajně představuji, nedokážu si hranice jejích výsledků představit... Samozřejmě musí zůstat zdravá, i to je naše práce.“

O týmu
„S Davidem i s Petrou je perfektní komunikace, to je alfa omega všeho. Na takové věci musíte mít v životě štěstí. Petra nám důvěřuje, tréninky ji baví, maká na sto deset procent. Tohle všechno poskládat je výjimečné! Nevzpomínám si, že by se stalo, aby do tréninku neměla chuť. Občas přijde, že je unavená, pak je potřeba se přizpůsobit, změnit intenzitu, případně změnit trénink úplně. V přípravném období ale musí odtrénovat i unavená. Právě v těch chvílích se rozvíjí kondice. Petra mi vždy detailně popisuje své pocity, to je moc důležité.“

O metodách
Jsem hodně přísný trenér. Zrovna nedávno jsem musel Adama Pavláska pořádně postavit do pozoru. Jsem maximalista v trénincích i zápasech. Když někdo nechce pracovat, něco odflinkne, jsem rozčílený. K ženám to chce pochopitelně jiný přístup, jsou citlivější.

Mým vzorem a guru je Pat Etcheberry, u kterého jsem byl i na stáži. Tenhle chlapík trénoval Agassiho, Samprase, Couriera, Heninovou, Jankovičovou a další a v oboru je opravdové eso. Mám radost, že i ostatní trenéři už dnes okukují, co, kdy, kde a proč děláme to nebo ono na turnajích s Petrou.“

O kondici v Tatrách
„Na Štrbské Pleso nedám dopustit. Nadmořská výška třináct set metrů je ideální pro nabírání kondice. Ještě to není vysokohorské prostředí a není třeba čas na aklimatizaci. Strávit tam několik dní dvakrát třikrát ročně je ideální. Petra zvětší rezervoár sil a dá se do kupy i zdravotně, protože má astma. Mohu doporučit pro každého – i samotný pobyt tam je blahodárný.

V zimní přestávce v Tatrách trávíme s patnáctičlenným týmem dva týdny, které hodně bolí. Zajímavé je, že i přesto se tam všichni těší; zřejmě jsou masochisti. (směje se) Ty kempy jsou úžasné. Petra se chce vyrovnat nejlepším klukům, kteří mají fyzicky navrch, juniorky zase Petře. Celá skupina se skvěle motivuje. Mimo trénink si užijeme legraci, změníme prostředí. Tvrdě pracujeme, ale současně nabíjíme baterie.“

O smyslu práce
„Změnit fyzické návyky je těžké. Vzpomínám, jak mi někteří říkali, že Jirka Veselý je ztracený případ. Začali jsme spolu pracovat a ten kluk na tréninku plakal. Celou motoriku jsme dělali od začátku, jako byste kompletně restartovali počítač. Bolelo to, Jirka makal po večerech a výsledek je ten, že nemá podle lékařů do budoucna žádný handicap, vyhrál Austalian Open a je nejlepším juniorem světa. Pak si řeknete, že to, co děláte, má smysl. Jsem rád, že jsem dostal příležitost v Prostějově pracovat. Nemusím nikoho přesvědčovat, ti kluci i holky chtějí. S někým zalomcuje puberta, láska, ale vrací se na správnou cestu.“