Proč rušit něco, co funguje. Djokovič si nechá Vajdu minimálně do konce sezony

M. M. - Dobře. Tak zpět k tomu mečbolu.
H. M. - Přijímala podání zprava a věděla jsem, že by z forhendu zahrála čop. Podívala se na mě a já jí ukázala, ať švihne. Krásně ho dala po čáře. Podívejte se, zase mi z toho naskočila husí kůže.

M. M. - Co jste si po finále řekly?
H. M. - Jen jsme se objaly, to úplně stačilo. Obě jsme věděly, co jsme tomu úspěchu obětovaly. Tedy hlavně ona, nakládala jsem jí hroznou dřinu. Přišla do šatny, tam se otevřelo šampaňské, pak jsme si spěchaly vybrat šaty na wimbledonský bál. Poprvé jsme se o finále bavily až po týdnu.

M. M. - Co říkala?
H. M. - Že byla taky strašně nervózní. Věděla, že by to měla vyhrát.

M. M. - Čili se jí taky ulevilo.
H. M. - A jak! Stačí se podívat na záběry po posledním míčku. Klekla na kolena, robrečela se a říkala: "I did it. Yes." Dokázala jsem to. Byl to pro mě jeden ze dvou nejemotivnějších momentů, které jsem s ní zažila.

M. M. - A ten druhý?
H. M. - Když v roce 1993 prohrála ve finále se Steffi Grafovou.

M. M. - Tehdy vedla 4:1 a 40:15, chyběl kousek. Byla jste smutná, nebo naštvaná?
H. M. - Naštvaná jsem na Janu nebyla nikdy. Nemohla jsem - protože vždycky bojovala do posledního míče. Jen jednou jsem odešla při jejím zápase z kurtu. Ve Štrasburku. Poradila jsem jí taktiku, ale ona měla strach a nedodržela ji. "Prohraješ", ukázala jsem jí z tribuny a odešla.

M. M. - Viděla jste ji někdy víc zlomenou než po tom prohraném finále?
H. M. - Já byla zlomená víc než ona. Víte, co je zajímavé? Lidi o Janě často říkali, že byla psychicky slabá. Ale nebyla. Ano, měla nervy a prohrála třeba s Američankou Rubinovou v Paříži ze stavu 5:0 a 40:0 v třetím setu. Z toho já bych se dostávala půl roku. Ale ona se v tom neutápěla, po zápase za mnou přišla a řekla: "Dám si dva dny volno a jedeme znova." Byla neuvěřitelně odolná.

M. M. - Jaká byla Jana, když jste se poznaly?
H. M. - Přišla za mnou jedenadvacetiletá oplácaná holka, která o profesionalitě nevěděla vůbec nic. Byla společenská, veselá, z ničeho si nedělala hlavu. Fajn holka, hodná, ale neměla disciplínu a všechno jí bylo jedno. V zápase bojovná, ale při tréninku flink.

M. M. - Vy jste proti sobě nikdy nehrály, že?
H. M. - Jen exhibici. To už jsem se blížila ke konci kariéry a tenis mě přestal bavit. Skončila jsem ve Wimbledonu 1990 a ona se mi pár týdnů poté ozvala, jestli bych ji netrénovala.

M. M. - Viděla jste v ní potenciál?
H. M. - Velký. Byla jsem přesvědčená, že může hodně dokázat. Znala jsem ji, protože už s námi byla v týmu pro Pohár federace. Hrály jsme ve Vancouveru a předtím byla příprava na Floridě. Ráno jsme chodily běhat, a koho jsme musely kopat do zadku? Janu! Musel to pro ni být šok, když jsme spolu začaly.

M. M. - Byla oplácaná, říkáte. Nutila jste ji zhubnout?
H. M. - To byla jedna z prvních věcí, kterou jsem po ní chtěla. Byla na dietě a během pár měsíců zhubla snad patnáct kilo. Jinak to nešlo, byla úplně z formy.

M. M. - Byla jste na ni tvrdá?
H. M. - Byla. Hlavně na začátku, než pochopila, že jiná možnost není. Učila jsem ji, že tenisu musí dát duši. Do té doby byla dost společenský typ. Než jsme spolu začaly pracovat, musela mi na papíře podepsat, že se začne chovat jako profesionálka. Trvalo zhruba půl roku, než si zvykla. Pak už jsem s ní neměla jediný problém.

M. M. - Byla pracovitá?
H. M. - Velmi. Poslouchala na slovo. Kdybych jí řekla, že bude hodinu stát na hlavě, protože jí to pomůže v tenisu, udělala by to.

M. M. - Nikdy jste se nepohádaly?
H. M. - Jen v tom Štrasburku, kdy měla strach. Po zápase se divila: "Já tě platím, jak to, že jsi odešla?" Tak jsem jí to vysvětlila: "Protože jsi mě neposlechla. Chci ti pomoct a ty se musíš naučit tyhle stavy strachu překonávat. Jinak se nikdy neposuneš výš. Jestli tě ovládne strach, neporosteš."

M. M. - Kdysi jste řekla, že vás roky s Janou úplně vycucaly.
H. M. - Jako bonbon.

M. M. - Co to znamená?
H. M. - Jako hráčka jsem tenisu obětovala všechno. Možná až moc, což ale vím až teď. Kdybych se tehdy trochu víc uvolnila, dokázala bych asi víc. Ale to už je jedno - aspoň jsem se poučila a snažím se své děti vychovávat tak, aby na sebe nevytvářely zbytečný tlak. Ale na to jste se neptal, že?

M. M. - To nevadí. Ale co ten bonbon?
H. M. - Ano - a pak jsem tenisu obětovala všechno i jako trenérka. Mohla jsem po tréninku slézt z kurtu a jít si po svém. Ale já o tenise pořád přemýšlela. Pouštěla jsem si zápasy, studovala knížky, učila se. K tomu jsem při Janiných zápasech zažívala hrozné nervy, mnohem větší, než když jsem sama hrála. Po kariéře jsem si ani pořádně neodpočinula a už jsem zase jezdila s ní. Když skončila, byla jsem tak vyšťavená, že jsem deset let o tenise nechtěla ani slyšet.

M. M. - Vy jste si pak potřebovaly odpočinout i samy od sebe, že?
H. M. - Lidi si mysleli, že jsme se přestaly stýkat, nemám pravdu? Ale my se nikdy nerozešly ve zlém. Představte si, že jsme spolu byly skoro každý den. Devět let. A každý ten den jsem jí říkala, co má dělat, co nemá dělat, pořád jsem po ní něco chtěla. Potřebovala mít svůj život a já taky. Ale pořád jsme o sobě věděly. Psaly jsme si k narozeninám. Než se mi narodily děti, Jana přišla a dala mi kočárek.

M. M. - Jana vždycky říkala, že si během kariéry zakazovala vztahy. Nechtěla se zamilovat, aby ji to nerozptylovalo. To měla od vás?
H. M. - Já byla taky taková. I když vztahy jsem měla, a dokonce jsem se málem vdala za Angličana Searse, který trénoval třeba Danielu Hantuchovou. Ale došlo mi, že pořádné manželství a tenis nejdou dohromady, proto jsme se rozešli. Věděla jsem, že až skončím, budu si moct dělat, co chci. A že to těch deset nebo patnáct let vydržím. Ano, neměla jsem život. Ale nemrzí mě to. Říkám to i svým dětem: "Teď makej, na všechno ostatní budeš mít čas pak." Nesnesu, když někdo dělá něco jen napůl. A nemusí to být jen tenis.

M. M. - Vašim dětem, dvojčatům Elizabeth a Markovi, je sedmnáct. Což jsou přesně roky, kdy by mohly zvlčet.
H. M. - Nikdy jsem na ně moc neřvala, jen je zdálky diriguju. Přesto makají. Povedlo se mi to udělat tak, že chtějí sami. Dítě nemůže dělat pro mámu nebo pro tátu, ale protože samo chce. Eli teď měla turnaje tři týdny po sobě. Byla jsem s ní v Rumunsku, a když jsem odjížděla, říkám jí: "Nechám tě tady samotnou, ale musíš mi slíbit, že tři dny nesáhneš na raketu. Nebo se budu zlobit." A hned se začala hádat: "Proč tři? Stačí dva." Oba mají tenis rádi.

M. M. - A kdyby dcera přišla, že má chlapce?
H. M. - Co bych mohla dělat? Já měla taky kluky. I Marka mají holky rády. Sedí u stolu, kolem jich je deset a všechny mu visí na rtech. Ale oba musejí vědět, kdy přestat.

M. M. - Jsou jiní, než jste byla v sedmnácti vy?
H. M. - Jedno mají po mně: jsou strašně tvrdohlaví. Mark už chce být chlap a někdy mu možná bude chybět mužský vzor. Eli mi připomíná mě samotnou. V tenisu si moje geny podělili. Mark má lepší ruku a Eli hlavu.

M. M. - Jestli jste vy sama byla tvrdohlavá, měl to s vámi tatínek při sportovní výchově těžké?
H. M. - Měl. Ale vlastně i lehké, protože jsem mu bezmezně věřila a udělala bych, cokoliv by mi řekl. Šel na mě chytře a zároveň motivačně. Závodně běhal, tak jsem si jednou chtěla zkusit, jestli by mi to taky šlo. Že bych třeba tenis vyměnila za atletiku. Byli jsme na Spartě na oválu a řekla jsem mu, že bych si ráda zaběhla stovku. "No tak běž, změřím ti to," odpověděl. Běžela jsem, jak jsem nejlíp mohla, a nadšeně se ho celá zadýchaná ptala: Tak co? "Dobrý, ale nic moc," řekl. Asi po pěti letech mi přiznal: "Tenkrát jsi běžela tak rychle, že jsi tu atletiku mohla začít dělat okamžitě." Ale chtěl mě udržet u tenisu. Netroufla bych se přirovnávat ke svému otci, ale takový vztah bych jednou se svými dětmi chtěla mít taky. Snad už ho trochu i mám.

M. M. - Jak se v sedmnácti projevuje ta jejich tvrdohlavost?
H. M. - Pohádáme se a trvá jim den, než se omluví. Něco jim radím a řeknu: Já ten tenis hrála, Marečku, vím to. "Jasně, před třiceti lety," odsekne. Ale pak se přesvědčí sám a přijde.

M. M. - Když jste otěhotněla, bylo to docela překvapení. Stejně jako předtím v osmdesátých letech vaše svatba s Australanem Janem Sedlákem. Měla jste důvod, proč jste o takových věcech veřejně nikdy moc nemluvila?
H. M. - Děti jsem vždycky chtěla. Už mi bylo třicet devět a měla jsem za sebou dva potraty. Byla jsem tou dobou s jedním kamarádem, měla víceméně poslední šanci? A zbytek je moje věc. Kdo je táta, jestli s ním budu, nebo nebudu. Řekla jsem to svým nejbližším a to stačí. Děti to vědí a moji rodiče taky.

M. M. - Když s dětmi jezdíte po turnajích, vídáte tam šílené rodiče?
H. M. - Vídám tam hrozné věci. Co se děje na turnajích do osmnácti let, tomu se mi ani nechce věřit. Eli byla třeba v Brazílii a vrátila se celá nesvá. Ptala jsem se, co se děje, ale ona že nic. Trenér taky nevěděl, ale pak jsme to zjistili. Organizátoři vždycky hráčům zaplatí pokoj, ale musí ho s někým sdílet. Eli tam byla s nějakou Američankou, které bylo patnáct, a vzala si s sebou na pokoj kluka. Byli spolu na vedlejší posteli. Strašné. Nebo se tam ty děti opíjejí. Tohle jim nevadí, ale pak se za plotem při zápasech chovají jako blázni.

M. M. - Jak konkrétně?
H. M. - Řvou na své děti, dají jim po zápase facku a klidně je i nakopnou. Měli jsme i hroší případ, i když to byl zrovna trenér. Mlátil do kluka, který už ležel na zemi a nemohl se bránit. Málem přijela policie. Blázni. Blázni.

M. M. - Co ještě dělají rodiče?
H. M. - Učí děti podvádět. Nejen že hlásí auty, které nejsou, ale klidně i mění skóre. Já vždycky svým dětem říkala: "Nechte je být, ať si šidí. Za tři roky tam budete mít rozhodčí a oni budou mít smůlu." A taky že jo. Všichni ti, co šidili, nejsou nikde. Když bylo Eli dvanáct, vedla v jednom zápase 5:4 a její soupeřka to zahlásila opačně. Tehdy jsem udělala hroznou scénu, začala se hádat s jejím tátou a Eli se rozbrečela. Po zápase jsem se jí omluvila a slíbila, že už to nikdy neudělám. Ale byl to pro mě ten asi nejhorší pocit, jaký jsem u tenisu zažila - když někdo podvádí vaše dítě.

M. M. - Co je to za rodiče?
H. M. - Je zajímavé, že to hodně dělají lidi z Východu. Rusové, Srbové, Chorvati, Číňani. Stejně tak falšují data narození. Eli hrála s Ruskou, které podle papírů bylo šestnáct. Ale byla to vyvinutá ženská! Všichni to vědí a nikdo s tím nic nedělá.

M. M. - Jaké teď vlastně máte občanství?
H. M. - Ani se neptejte, na tohle jsem lenoch. Pořád nemám americké, ale už si ho letos udělám. Musím. Jsem tam snad třicet let na zelenou kartu. Mám český pas, ale propadlý. A australský.

M. M. - Přemýšlela jste během kariéry o emigraci? Tak, jak to udělali třeba Martina Navrátilová nebo Ivan Lendl?
H. M. - Několikrát, ale měla jsem hrozně blízko k mámě, tátovi i bráchovi. Na rodinu jsem vždycky byla slaboch, nezvládla bych to bez nich. Nejblíž jsem k tomu byla, když mě jednou v Praze na letišti svlékli do naha. Moje kamarádka utekla do Německa a mysleli si, že jí tam vezu vysokoškolský diplom. Do naha! Bylo to tak potupné, že jsem opravdu chtěla odejít.

M. M. - Měla jste i nabídku hrát za jiný stát?
H. M. - Měla, v Montrealu, kam za mnou poprvé vyjel táta. Mohlo mi být tak šestnáct. Seděli jsme v restauraci, přišel za mnou takový šedivý pán a říkal: "Pane Mandlik?" Ne že by táta uměl anglicky, ale já jsem překládala a on pokračoval: "Jsem obchodník. Dostali bychom vaši rodinu ven a dali vám milion dolarů. Stačí, když zůstanete v Kanadě a Hanka za nás bude hrát." Táta si vzal do druhého dne na rozmyšlenou. Mluvili jsme o tom celý večer, ale nakonec jsme odmítli.

M. M. - Symbolem tenisu a komunismu byl i památný zápas Poháru federace na Štvanici v roce 1986, kde proti vám za Ameriku hrála Martina Navrátilová. Hodně jste se tehdy zlobila, že lidi fandí víc jí než vám. Jak dlouho vám trvalo, než jste pochopila, že to nebylo gesto proti vám, ale vůči režimu?
H. M. - Pochopila jsem to hned na kurtu. Ale i tak mi to bylo líto. Byla jsem naštvaná a možná v tom byla i závist, že je Martina u nás populárnější než já. Nevím. Ani já jsem doma moc nehrála a chtěla jsem, aby mi lidi fandili. Bylo pro mě těžké to skousnout a povedlo se mi to až časem. Dnes už si na to ani nevzpomenu. Když si vezmete, co se stalo Janě? Proti tomu je nějaký Pohár federace úplná hloupost.

M. M. - Tak se k ní ještě na závěr vraťme. Jak jste se dozvěděla, že je nemocná?
H. M. - Její kamarádka mi to napsala.

M. M. - Mluvily jste o tom spolu?
H. M. - Hned jsem jí volala. Ale v životě mě nenapadlo, že je to tak vážné. Naposledy jsem jí telefonovala v říjnu k narozeninám. Zněla výborně. Ptám, jestli je všechno OK. "Jasně, OK.," odpověděla. A šest týdnů poté? Ještě předtím jsem ji v létě viděla v televizi, kde byla jako host v pořadu o Petře Kvitové. Měla krátké vlasy, výborně mluvila, strašně jí to slušelo.

M. M. - Takže to pro vás byl šok?
H. M. - Absolutní. Dostala jsem textovou zprávu v pět hodin ráno.

M. M. - A vaše první reakce?
H. M. - Nic. Prázdno. Jak je ten život někdy nespravedlivý.

M. M. - Jak si ji budete pamatovat?
H. M. - Jako poctivou, veselou holku. Devět let trénování s ní jsem měla radost z každého dne.

Přepisuji zde i rozhovor s matkou Jany Novotné, Libuší.

Když hrála, radši jsem uklízela

Mluvit o tom, co potkalo její dceru, je pro ni i manžela pořád těžké. Ale na Wimbledon a Janinu tenisovou kariéru zavzpomínala maminka Libuše Novotná ráda.

M. M. - Přináší vám Wimbledon radost z toho, že ho vaše dcera vyhrála, nebo spíš smutek, protože už mezi námi není?
L. N. - Radost budeme mít s Wimbledonem spojenou navždy. Byl to Janin zamilovaný turnaj a sledujeme ho se zaujetím i letos. Ale samozřejmě je tam i smutek. Přece jen je vzpomínka na Janu ještě hodně čerstvá.

M. M. - Když tam Jana před dvaceti lety konečně vyhrála, oddychli jste si?
L. N. - Byla to strašná úleva. Oba jsme jí to moc přáli. Ten turnaj milovala jako máloco, často o něm mluvila a vždycky ho toužila vyhrát. Byli jsme na ni neskutečně pyšní.

M. M. - V lóži jste při Janině vítězném finále seděla jen vy, manžel ne. Proč?
L. N. - Neměl tam být ani jeden z nás. Ale když se Jana dostala do finále, hned volala domů a přála si, abychom přiletěli. Byla pověrčivá a chtěla proti předchozím finále něco změnit. Manžel kvůli práci nemohl, já to stihla na poslední chvíli.

M. M. - Kdo z vás při jejích zápasech víc trpěl?
L. N. - Určitě já. Bývala jsem tak nervózní, že jakmile Jana hrála, pokaždé jsem radši uklízela. Bylo u nás čisto jako málokde. Když jsem byla doma sama, ani jsem nezapnula televizi a jen jsem čekala, až se Jana po zápase ozve. Když byl doma manžel, musel se dívat ve vedlejším pokoji.

M. M. - A kdo Janu k tenisu vedl přísnější rukou?
L. N. - Manžel, ctižádost měla Jana po něm. Kdyby ji měla po mně, hrála by krajský přebor a byla v něm spokojená. (usměje se)

tak nejak....mal by ho nakolenach prosit o odpustenie

tak určitě briskní úsudek, jen toho frajera Beckera Novak propustil ještě dříve než Vajdu.

Vyhral Wimby, tak ako by s ním mohol byt :D

Jsou to vzájemné sympatie, stejná vlnová délka, prostě chemie.... Jenže Novak je děsnej frajer a nějakej Vajda mu přestal být dost dobrej...

Tak jistě, že jsou spíše kámoši a rádci, než trenéři. Pochybuji, že Luthi s Ljubičičem stojí a říkají Rogerovi - hele ten FH musíš hrát před sebou a dívat se na míček jo?