Rod Laver: Raketa z Rockhamptonu

ROD LAVER Austrálie, *1938

vítěz Wimbledonu 1961, 1962, 1968, 1969, ve čtyřhře s Emersonem 1971, ve smíšené čtyřhře s Hardovou 1959, 1960 mistr Austrálie 1960, 1962, 1969, ve čtyřhře s Marksem 1959 - 1961, s Emersonem 1969 mistr USA 1962, 1969 mistr Francie 1962, 1969, ve čtyřhře s Emersonem 1961, ve smíšené čtyřhře s Hardovou 1961 GRAND SLAM 1962, 1969 člen vítězného týmu Davisova poháru 1959 - 1962, 1973

Do pokoje vešel otec. "Buďte rádi, že s vámi pan Hollis hraje každé ráno, však víte, že už vám ten náš kurt byl málo." Otec Laver byl ohromný tenisový fanda, kousek od domu nechal postavit tenisový kurt. Na něm začal hrát i desetiletý Rod se staršími bratry Trevorem a Robertem, někdy si s nimi zahrála i sestra Margareta. Pak jednou otec přivezl trenéra Hollise, aby předvedl své tenisové naděje. Ukázal mu i Roda. Ale především ho upozorňoval na nejstaršího Trevora.
"Podívej se, určitě má z nich nejlepší údery," tvrdil.
"To je pravda, Trevor má nejlepší údery, ale je moc výbušný. A ty přece dobře víš, že tenis potřebuje rozvahu. Tamhle ten ji v sobě má." Ukázal na Roda. Musí ale hodně cvičit, vidíš ten jeho hrudník?" Malý Rod ho zaslechl, vypnul se, ale nic to nebylo platné. "Chlapče, musíš hodně trénovat, běhat, když budeš mít rychlé nohy, budeš i vyhrávat."

Všichni tři tedy začali každé ráno jezdit na kole do Rockhamptonu. Deset kilometrů tam a deset zpátky. Dvě hodiny hráli, pak všichni pospíchali do školy. Jednou po tréninku zastavil Roda trenér Hollis: "Rode, tady máš tenisový míček, dej si ho do kapsy."
"Pane, ale my doma máme..."
"Tenhle si v kapse necháš, víš, máš slabé paže, když budeš mít volnou chvilku, tak míček mačkej. Uvidíš, že se ti to vyplatí."

Od té doby začal malý Rod nosit v kapse tenisák, mačkal ho a snad i věřil, že jednou vezme do ruky jiný, nadhodí ho a udeří tak ohromnou silou, že soupeř nevrátí a on pak vyhraje jeden z velkých turnajů. Často si připomínal Hollisova slova, že je slabý, že by nevydržel velký zápas, a trénoval do úmoru.

"Musíš trénovat víc než ostatní, jen tak je můžeš porazit, podívej se na sebe, jak vypadáš."
Mrkl do zrcadla. Pihovatá tvář, útlá ramena, znatelně silnější levá paže.
"Tatínek mi to taky pořád říká."
"Úder máš velmi dobrý, jen mám strach, abys měl dost síly."
"Budu ji mít, uvidíte.

Často nechával své kolo stát v tenisovém klubu v Rockhamptonu a do školy běžel.
Ve třinácti Rod vyhrál žákovské mistrovství Austrálie a Hollis věděl, že jeho cesta musí vést za trenérem Hopmanem.
"Rode, já už ti toho moc nedám. Pojedeme za Hopmanem, předvedeš se mu a uvidíme."

---

Harrymu Hopmanovi, největší trenérské osobnosti Austrálie, se Laver vůbec nelíbil.
"Co tu ten zrzavý prcek chce?" řekl si. "Vždyť nemá vůbec žádný hrudník. Jak ten  může něco vyhrát!"
"Jen ho, Harry, vyzkoušej, uvidíš," řekl mu Hollis.

Chvíli hráli, pak Hopman poslal Lavera sednout a přišel k Hollisovi. "Má vynikající nohy, tak rychlého kluka jsem ještě neměl. Nech mi ho." Rod Laver tedy zůstal na desetidenním Hopmanově kursu. "Když se nebudeš bát tvrdé práce, můžeš být jednou velkým tenistou. Ale té práce bude opravdu hodně," řekl mu na závěr Hopman.
"Níkdy jsem se práce nebál, pane," odpověděl Rod a byl šťastný. Tak mám šanci, mám šanci, opakoval si bláznivě a byl radostí bez sebe.
"Jeho hře chybí jen zralost a zkušenost, ale je obrovské štěstí, že to ví stejně jako já," řekl pak Hopman Hollisovi.

Na čas ho zastavila žloutenka. Počítal dny, kdy zase bude smět trénovat. Konečně! Znovu vyběhl na kurt a trénoval, jako by chtěl dohnat všechno, co mu nemoc vzala.
Pak jednou řekl při večeři: "Tatínku, jestli chci někdy v tenisu něco vyhrát, musím odejít z domova."
"Rode, vím to stejně dobře jako ty, ale maminka o tom nechce ani slyšet."
Rod se k ní otočil. "Jiná možnost není, maminko."
"Říkal to i pan Hollis, Rode, ale když ty jsi pro mě pořád malý kluk."
"Já ale asi nikdy nevyrostu a v Rockhamptonu už opravdu nemám s kým trénovat."

Začal u firmy Dunlop v Brisbane dělat poslíčka, hned v prvním dopise napsal: "Milí rodiče, dostal jsem týdenní plat něco přes čtyři libry, balím krabice s tenisovými míči, ale hlavně trénuju s výbornými hráči. Vede mě Ian Ayre, ten hrál za nás v Davisově poháru, a určitě sem přijede i trenér Hopman. Večer chodím do tělocvičny, tati, však víš, že musím posilovat. A taky mi nedávno řekli, že mě asi přeloží do jiného oddělení a budu vyplétat rakety. Budu pak mít aspoň silnější zápěstí a prsty."

V sedmnácti vyhrál juniorský šampionát v Queenslandu, za rok se dostal do finále juniorského mistrovství Austrálie, tam po velkém boji prohrál s Robertem Marksem, ale Harry Hopman je oba vzal na zájezd do Evropy a USA. "Že s sebou velký otrokář Hopman přivezl Hoada, Rosewalla, Frasera, Andersona a Coopera, to chápeme," napsaly noviny, "ale proč přitáhl také toho malého pihovatého zrzka?" Pak ho však viděli hrát a řekli si, že Hopman přece jen nestříli do větru. Byl rok 1956, Laver poprvé hraje ve Wimbledonu a spolu s Marksem ve čtyřhře porážejí výborný francouzský pár Darmon - Molinari 6:4, 4:6, 6:4, 12:14, 9:7, když odvrátili patnáct mečbolů!

"Až rozhodčí nahlásí: Game, set, zápas, pak je teprve konec. Jinak se pořád bojuje!" vtloukal jim do hlavy Hopman.
"Stahuje z nás kůži, ale na mě by mohl štípat dříví," prohlásil Laver mnohokrát. "Vím, že to s námi myslí dobře."

---

Na evropském i americkém turné využíval každé chvíli k tréninku. A měl s kým. Hoad a Rosewall představovali absolutní světovou špičku, Hoad navíc zahájil velkou sérii vítězství, na jejímž konci měl být zisk Grand Slamu. Pozoroval je, snažil se od nich odkoukat to nejlepší. Třebaže se svými evropskými výsledky mohl být spokojený, chtěl víc. Vždyť se ve Wimbledonu dostal až do šestnáctky čtyřher, v juniorce dvouhry prohrál až ve finále s Hombergem, a ten už hrál za USA Davisův pohár. "Je malý, ale rychlý," prohlašovali ti, kteří si ho na wimbledonské trávě všimli.

V roce 1959 hrál ve Wimbledonu všechna finále. Byl posedlý hraním, hlásil se do všech soutěží, chtěl být při všem. Neodpočíval, nepřepočítával síly, nekalkuloval. Kdosi zjistil, že v tom roce odehrál Laver jen ve Wimbledonu skoro šest set gamů. Ve finále dvouhry podlehl ve třech setech Američanu Olmedovi, ve čtyřhře (s Marksem) ve čtyřech setech Fraserovi a Emersonovi, ale ve smíšené čtyřhře se dočkal! S Američankou Hardovou porazili Frasera s Buenovou 6:4, 6:3. A to Brazilka Buenová vyhrála dvouhru, když ve finále porazila právě Hardovou! Za rok byl Laver ve Wimbledonu znovu. V semifinále vyřadil vynikajícího Itala Pietrangeliho v pěti setech, ale ve finále ho porazil Fraser. Ve čtyřhře s Marksem skončili v semifinále, ale wimbledonský titul si přece jen odnesl, s Hardovou ho obhájili proti Howovi s Buenovou. V roce 1960 se pak probojoval i do finále dvouhry ve Forest Hills, ale Frase byl opět lepší. To už měl Laver za sebou premiéru v Davisově poháru 1959, obě dvouhry s MacKayem i s Olmedem však prohrál, zato Fraser své zápasy vyhrál a navíc byl i hlavním strůjcem vítězství ve čtyřhře (s Emersonem). Austrálie zvítězila 3:2, odvezla si z Forest Hills Davisův pohár, rok předtím v Brisbane ztracený, ale Laver nebyl moc šťastný. "Vždyť jsem ničím nepřispěl," tvrdil, ale Hopman prorocky opakoval: "Laverův čas teprve přijde. A věřte, že brzy."

Když se vrátil domů, dlouho mluvil s trenérem Hollisem. "Rode, nezapomínej na bekhend. Ten je u leváků moc důležitý. Když ho budeš mít dobrý a budeš stačit s forhendem praváků, víš, jakou budeš mít výhodu?" Dřel tedy bekhend, a ten mu pomáhal k velkým výsledkům.

Rok 1961 a znovu Wimbledon. "Snad už teď budu mít, tatínku, konečně štěstí," říkal otci, když volal domů. Měl ho, navzdory zranění lokte, které mu nedovolilo v té sezóně víc. Za necelou hodinu ve finále porazil Američana McKinleyho 6:1, 6:1, 6:4. "Jen nezpychni, jsi teprve na začátku," varoval Hopman, ale ani mu to nemusel připomínat, Laver nikdy nos nahoru nestrkal. Přišel za ním Kramer a nabízel mu přestup k profesionálům. "Jsem ještě na začátku, aspoň tak mi to řekl Hopman," odpověděl tehdy Laver.

Pak přišel Laverův velký rok 1962. Ve finále mezinárodního mistrovství Austrálie porazil Emersona 8:6, 0:6, 6:4, 6:4, na Roland Garros pak sice až v pěti setech 3:6, 2:6, 6:3, 9:7 a 6:2, ale Mulligan měl na Lavera ve čtvrtfinále mečbol!

"Má rychlé nohy a na trávě i na antuce to dovede," tvrdili experti, ale Laverovo vítězství na mezinárodním mistrovství Francie se nečekalo. Pak přišel Wimbledon, kde hladce přehrál Mulligana 6:2, 6:2, 6:1. Tři velké tituly má tedy konečně v kapse. A čeká ho boj ve Forest Hills. "Už to tady jednou bylo," psali novináře předem," pamatujete na Hoada? Také vyhrál všechno, ale Ameriku nedobyl." Laver se však nezastavil před cílem. Do třetice se probojoval do finále Emerson, situace byla navlas stejná jako v roce 1956, kdy o Grand Slam s Rosewallem zápasil Hoad. Laver vyhrál 6:2, 6:4, 5:7, 6:4. Ne, pihovatý Australan se hned neradoval, teprve po čase mu všechno došlo. "Grand Slam je cílem všech tenistů světa," řekl po zápase na tiskové konferenci. "Víte, co jsem si musel uvědomit? "Ze velká vítězství záleží velmi často na malých věcech, když ty přehlédneme, klopýtneme těsně před cílem."

---

"Jste druhým tenistou světa, kterému se tohle podařilo," ozvalo se ze sálu.
"O to jsem šťastnější. Přede mnou se to podařilo Američanu Budgovi a právě jemu vděčím za mnohé. Nejen, že mi ukázal cestu a dokázal, že je to vůbec možné, ale pomohl mi moc v průběhu turnaje. Trénovali jsme spolu, vyvezl mě za město, včera jsme spolu večeřeli, prostě udělal všechno, abych se po všech stránkách dobře připravil. Víte, co mi říkal? Rode, máš na to, abys vyhrál Grand Slam. Jen na to nesmíš myslet."
"Ale ani jste se moc neradoval," pokračoval novinář.
"Zpočátku jsem si vůbec neuvědomoval, co se mi podařilo. Byl to tak velký sen, že jsem vůbec nevěřil. Víte, já vůbec mám štěstí ve hře. Jinak jsem rezavý a mám na sobě desetitisíce pih. A vidíte ten zakřivený nos?" Laver vstal, ukazováčkem ťukal do nosu a všichni se začali smát. "Nohy mám taky trochu křivé a o mém zjevu se určitě nedá říct, že by byl atletický. Ale Dave Anderson z New York Times mi jednou vzal míru a pak vítězoslavně oznámil, že mám levé rameno stejné jako Rocky Marciano a levou pěst dokonce o tři centimetry větší než další exmistr světa těžké váhy Floyd Patterson."

Kdosi v sále obdivně pískl a Laver dodal: "Až do osmnácti jsem v kapse nosil tenisový míček a pořád ho mačkal. Od čeho jiného by mi levička takhle narostla?"
Najednou ho napadlo, že by měl přidat ještě tu nejkrásnější historku. To byl ještě kluk, ležel už v posteli a najednou zaslechl ťukání tenisových míčků. Vylezl potichu z postele a připlížil se ke kurtu. Bob, Trevor, otec a trenér Hollis hráli čtyřhru.
"Pojď si taky zahrát," křikl Hollis.
"Tatínek by se zlobil, pane."
"Chvíli tě nechá".
Otec Laver souhlasně mrkl a malinký Rod tedy vyběhl na kurt bosý. Na ty míče nikdy nezapomene! Měl pak vůbec ještě z některých větší radost?

Po získání Grand Slamu přece jen podepsal Kramerovi profesionální smlouvu, začátek byl však přetěžký. Z prvních pětadvaceti utkání vyhrál jen dvě, Hoad ho porazil devětkrát, Rosewall sedmkrát.

"Nemůžu. Jsem unavený. Tady člověk hraje každý večer vynikající zápas, neodpočinete si, prostě máte finále každý den," prohlásil Laver novináři, který se ho ptal, jak je možné, že držitel Grand Slamu nemá úspěchy v profesionálním táboře. Zatímco ostatní odpočívali, trénoval. I mezi profesionály musí být nejlepší, tvrdil sám sobě zarputile, a v roce 1965 se mu to podařilo. "Je jako raketa, všude dosáhne," prohlásil Hoad.

V roce 1968 se tenisté sešli na společných turnajích, profesionálové znovu vstoupili ve velké tenisové hry. A to byl rok druhého velkého Laverova triumfu. Znovu získal Grand Slam! Ve čtyřech největších turnajích zvítězil, přičemž jeho fináloví soupeři Gimeno, Rosewall, Newcombe a Roche získali dohromady jen dva sety! Stal se podle většiny světových agentur jasně nejlepším sportovcem světa. Ne, nikdo před ním to nedokázal.

---

Příště: ROBOT Příběh ROYE EMERSONA

... Emersonův tenis, třebaže velmi úspěšný, se prostě nelíbil. Curyšský Sport o něm tehdy napsal: "Méně známý, méně slavný, méně obávaný než Laver, Hoad, Rosewall nebo Gonzales, ale skvělými výsledky se zapsal do tenisové historie skromný Australan Roy Emerson. Je až kupodivu, že mu tyto výsledky nedokázaly zajistit takové jméno, jaké by si určitě zasloužil. Pokud bychom vzali v úvahu pouze je, pak by musel patřit mezi nejlepší tenisty všech dob...

Ještě v pětatřiceti letech pomohl Austrálii vyhrát Davisův pohár. Američané ho drželi pět let, pak v roce 1973 přijeli do Clevelandu Australané (po vítězství nad týme ČSSR 4:1). Laver předtím s ČSSR vyhrál obě dvouhry - a neprohrál ani ve finále s USA. Spolu s Newcombem nedali Američanům šanci a vyhráli jasně 5:0!

Nebylo snad ve světovém tenise tak poctivého tenisty. Trénoval, když ostatní posedávali, běhal, když si druzí šli odpočinout. Chtěl být nejlepším a dal tomu všechno. Ale vždycky tenis miloval, radoval se z každého míče, ne, nikdy při hře netrpěl. "Musíte mít tu hru rádi. A proč se hned stát světovým mistrem. Hrajte pro zábavu a hrajte často. A náhle se ze zábavy stane vážná věc a v tom okamžiku stojíte před vážným rozhodnutím. Pokud umíte servis, forhend a bekhend, zahrajete dobře volej či krátký míč za síť, umíte lob a jste opravdu zamilovaní do tenisu, pak to zkuste a záleží jen na vás, zda vás čeká dobrá tenisová budoucnost.

Laverova cesta byla těžká, ale slavná. Asi nejslavnější ze všech.