Rozhovor se Sergejem Bubkou: O otci, tyčce a slavném jménu

Je těžší žít se slavným jménem, nebo být úspěšným tenistou?
(usmívá se) „Být skvělým tenistou je pořádně těžké. Často jsem porovnáván s otcem, který toho tolik dokázal. Byl fantastickým sportovcem a já se mu zřejmě nikdy nevyrovnám. Upřímně řečeno: raději bych byl slavný kvůli výsledkům a ne díky jménu. Musím makat a zůstat zdravý. Mám velké plány.“

Jaký je ten nejbližší?
„Letos bych se chtěl dostat do první stovky, nebo se k ní alespoň přiblížit. V minulosti jsem se hodně zaobíral body a pořád počítal, teď jdu krok za krokem. Potřebuji se zlepšovat a pak to přijde. Možná by mi pomohl jeden skvělý výsledek na grandslamu. Podobný, jaký udělal třeba Lukáš Rosol v Paříži. (po úspěšné kvalifikaci postoupil do 3. kola - pozn.) Věřím, že přijde.“

Vaším nejlepším umístěním bylo zatím 176. místo na světě. Co potřebujete zlepšit, abyste stoupal výš?
„Teď jsem ve třetí stovce, ale jsem mnohem lepším tenistou, než když jsem byl sto sedmdesátý šestý. Porazil jsem letos dobré hráče ze stovky - například Ljubičiče. Prohrál jsem několik vyrovnaných utkání. Hodně mě ovlivnilo, že jsem byl na konci minulé sezony zraněný a čtyři měsíce nehrál. Vidím budoucnost pozitivně a cítím pokrok. Letos už neobhajuji moc bodů a měl bych postoupit výš.“

Na kurtě se někdy dost vztekáte. Máte to v genech?
„Někdy se umím rozčílit. Ale pomáhá mi to. Vyhecuji se a hraju líp. Jsem bojovník, to mám v krvi po tátovi. V každé výměně chci být lepší než v té předchozí. Někdy jsem zklamaný, když udělám zbytečné chyby, tak to raketa odskáče. Táta se dokázal rozčílit schválně, aby se vyhecoval. Křičel, bral z toho energii. Asi to dělal správně. Zkouším to také tak. Ale samozřejmě je důležité umět emoce kontrolovat.“

Dává vám otec hodně rad?
„Ne přímo tenisových, ale všeobecně o sportu ano. Snaží se sport rozebírat ze všech stran - takticky, psychologicky. Pořád mi vyčítá, že se ho málo ptám. Často mi říká: mohu ti poradit, ale musíš chtít. Má obrovské zkušenosti. Jenže já na něj raději koukám jako na obyčejného tátu, kterého mám rád, než jako na mentora.“

Posloucháte ho?
„Samozřejmě, pokaždé mluví zajímavě. Ale dost se neptám a to tátu štve. (směje se) Jeho rady vnímám jinak, než když mi bylo sedmnáct. To jsem se možná někdy šklebil. Náš vztah je nyní citlivější.“

Nechtěl otec, abyste byl také tyčkařem?
„Nikdy mě to ani nenapadlo! Zkoušeli jsme to s bratrem Vitalijem jako kluci, ale to bylo spíš takové houpání na tyči pro zábavu. Pro nás by bylo moc těžké jít v tátových stopách. Být na každém kroku porovnáván s nejlepším skokanem všech dob. To by se vám taky asi nelíbilo... Stačí, že i teď porovnávají.“

Není to tak, že se bojíte výšek?
„To jste se trefil. (směje se) Výšky opravdu nemám rád.“

Ani jiné atletické disciplíny jste nezkoušel?
„Jako malý jsem běhal a skákal do výšky i dálky. Ale jen jako doplněk fyzičky. Nikdy jsem nechtěl být profesionálním atletem.“

Je pro vás složité žít s takto slavným jménem?
„Už to beru normálně. Narodil jsem se s ním a stále je mi v patách. (směje se) Mohu být šťastný, že jsem synem takové osobnosti a mám úplně stejné jméno. Nevýhodou jsou velká očekávání od všech kolem. A porovnávání. Ale snažím se žít obyčejně.“

Jezdí s vámi otec někdy na turnaje?
„Kdepak, vůbec. Sleduje mé zápasy raději v telefonu. (směje se) Táta pracuje hodně v Kyjevě, tak létám častěji já za ním na Ukrajinu. Jinak mám tréninkové zázemí v Monte Carlu. Rád ale jezdím i do Čech a na Slovensko. Před dvěma lety jsem se připravoval dlouhodobě v Bratislavě s trenérem Tiborem Tóthem. Jako mladý jsem trénoval i v Prostějově. Jezdili jsme tam s bratrem a mámou na pár přípravných týdnů. Mám rád českou mentalitu, cítím se v Česku dobře.“