S trávou mě seznámil Drobný, vzpomíná Kodeš

Jan Kodeš vyhrál dvakrát Roland Garros (1970 a 1971) a v roce 1973 Wimbledon. Od té doby ve Wimbledonu žádný český tenista - na rozdíl od tenistek - ve dvouhře nezvítězil.

Kodeš tomu nicméně nepřikládá velkou váhu. "Je to těžké, to se stane. Ivan Lendl byl (v 80. letech) nejlepším hráčem světa čtyři roky, ovládal okruh, a nevyšlo mu to," řekl Kodeš v rozhovoru s ČTK.

"Ono to nevyšlo v minulosti jiným velkým hráčům, jako byl Ken Rosewall a Fred Stole. Björn Borg zase nevyhrál nikdy US Open, spousta skvělých hráčů nevyhrála Roland Garros, který se považuje po fyzické stránce za skoro těžší než Wimbledon. A přece Boris Becker, Stefan Edberg, Jimmy Connors, John McEnroe a Pete Sampras nevyhráli Paříž. Když nějaká světová jednička nevyhraje jeden grandslam, tak ji to ještě nesnižuje," prohlásil.

Bažant Kodeš se učil v Hurlinghamu
"Ve Wimbledonu si vždy vzpomenu na rok 1964, kdy jsem sem přijel jako junior," vrátil se pětašedesátiletý Kodeš ke svému prvnímu vystoupení ve Wimbledonu. Setkal se tehdy s Jaroslavem Drobným, slavným československým tenistou, který v roce 1949 emigroval a v roce 1954 vyhrál Wimbledon za Egypt.

"Přivedli mě k tomu travnatému kurtu a představili mě Jardovi Drobnému. A ten mi povídá: Tak pojď, bažant, vezmu tě do Hurlingham klubu kousek odsud, aby sis vlezl na trávu a zjistil, o čem to je. Tak jsme to v Hurlinghamu pinkali na půlce kurtu. Ten balon skončil jednou tak, podruhé tak... Zjistil jsem, že to je úplně něco jiného," řekl Kodeš, který pak napoprvé v juniorce postoupil do semifinále.

Ze seniorských zápasů ve Wimbledonu má před očima hlavně semifinále v roce 1972 s Američanem Stanem Smithem. "Vyhrál jsem první set a za stavu 4:3 ve druhém jsem dal eso, jen se z čáry bíle zakouřilo. Ale čárový rozhodčí ukázal aut. A tehdy bylo pravidlo, že hlavní rozhodčí nesmí opravit lajnového, takže se s tím nedalo nic dělat," řekl bývalý český tenista. Smith tehdy postoupil a vyhrál celý Wimbledon.

Z tisíců utkání, které během kariéry sehrál, si Kodeš většinou pamatuje zápasy, které mohl vyhrát, ale nakonec je prohrál. "Vítězné hodí za hlavu, a že v nich měl někde kliku, to člověk zapomene," uvedl.

Do kategorie smolných zápasů patří pro Kodeše i čtvrtfinále s Jimmym Connorsem v roce 1974, kdy wimbledonský titul obhajoval. "Čtyři dny lilo jako z konve a pak jsem hrál čtyři pětisetové zápasy bez volna, den po dni. Prohrál jsem s Connorsem také v pěti setech. Mohl jsem hrát v semifinále s Američanem Dickem Stocktonem, se kterým jsem nikdy neprohrál, takže byla šance na finále s Kenem Rosewallem. Ten pak podlehl hladce Connorsovi, protože už mu bylo 38," vzpomínal Kodeš.

'S Nastasem jsme se hádali'
Podle něj je právě zavedení "Jestřábího oka" určitě výhodou pro špičkové hráče. "Kdyby Rogera Federera poškodili párkrát třeba ve třetím kole, tak se nic neděje. Ale v semifinále nebo finále, kdy rozhoduje jeden dva balony, to ovlivní celé utkání," dodal.

V jeho éře proto mezi hráči na kurtu panovalo určité napětí, protože si tenisté sami hlídali, zda byl míč dobrý. "Vždy jsme se trochu hádali s Iliem Nastasem. On často zašlápl stopu po míči. Korektní vztahy jsem měl na kurtě se Smithem, (Španělem Manuelem) Orantesem a (Jugoslávcem Željkem) Franulovičem. Byli jsme kamarádští, vyhověli jsme si, kolikrát jsme přiznali balon a opravili rozhodčího," dodal.

Podle něj naopak australští tenisté jako John Newcombe nebo Tony Roche rozhodčího zásadně respektovali. "Co řekl rozhodčí, platilo, i když udělal chybu. Žádný Australan nikdy nechtěl, abych mu dal míč, nechtěl ho ode mě," dodal Kodeš.

"Ale všichni jsme se bavili mimo kurt, i dnes se tenisté většinou baví," řekl Kodeš. "S Nastasem jsme se na kurtě pohádali. Ale když jsme přijeli na turnaj a potřebovali jsme si zatrénovat, tak jsme hráli spolu. A potom jsme spolu hráli semifinále nebo finále."

Tenisový areál ve Wimbledonu se podle něj sice od jeho let značně proměnil, ale organizačně byl vždy na skvělé úrovni. Nejviditelnější změnou je přemístění kurtu číslo jedna, na kterém Kodeš sehrál několik klíčových zápasů své kariéry. Nyní je na místě "jedničky" budova se zázemím pro hráče a tiskové středisko.

"Zlepšily se i tréninkové podmínky a hráči mohou víc trénovat na trávě. Když za nás začalo poprchávat, tak tréninkové kurty zavírali a chodili jsme do Queensu do haly na dřevo. Dnes tu je víc travnatých kurtů a hráče na ně pouštějí víc. To je jednoznačně výhoda," řekl.