Sorana Cirsteaová o raketovém startu na okruhu WTA i o přátelství s Anou Ivanovičovou

Cirsteaová není na tour žádným nováčkem, přestože je jí teprve třiadvacet let. Její raketový vzestup v roce 2009 byl ale později zastíněn zraněním a následným pádem v žebříčku WTA. Minulý měsíc se talentovaná tenistka z Rumunka probojovala na své dosud nejlepší umístění v žebříčku WTA - 22. místo.

Tento týden došla na turnaji ve Washingtonu do čtvrtfinále, v němž padla s Francouzkou Alizé Cornetovou. Právě z Washingtonu pochází rozhovor, ve kterém Cirsteaová vzpomínala na své tenisové začátky, na dobu mezi juniorkami, ale rozpovídala se také o blízkém přátelství se Srbkou Anou Ivanovičovou.

Jaký je váš nejpamátnější dojem z kurtu?
Asi to bylo tehdy, když jsem ve třinácti letech vyhrála Orange Bowl, byla jsem v té době ještě takový kluk. Teď jsem určitě o dost vyzrálejší než dříve, už to všechno zase tak moc neprožívám. Když jsem vyhrála Orange Bowl, připadala jsem si, jako bych hory přenášela. Byla to eurofie a velká vlna nadšení. Myslím si, že tento druh citu už nikdy nezažiju. Tento okamžik byl pro mě jedním z nejdůležitějších a troufnu si říct, že odstartoval takovou tu hlavní přípravu pro mou pozdější kariéru.

Kdybyste nebyla tenistkou, čím byste chtěla být?
Vždycky jsem milovala školu, takže jsem byla pilnou studentkou - "A" studentkou. (smích) I když jsem hrála tenis, moc ráda jsem do školy chodila a měla jsem vždy poměrně dobré známky. Nejsem si jistá, jak by to všechno bylo, kdybych nehrála tenis. Líbí se mi spousta oblastí, které jsou velmi zajímavé - politika, jazyky, ekonomika, komunikace.

Jaká jedna věc vás děsí?
Děsí mě to, že se dostanu na konec svého života bez toho, aniž bych si splnila sny, které mám. To mě děsí asi nejvíc.

Vy a Ana Ivanovičová jste si hodně blízko, že? Jak toto přátelství vůbec vzniklo?
(Usmívá se) Ano, Ana je moje nejlepší kamarádka. Jsme jako sestry. Je to moc hezké mít na tour někoho takového. Vlastně jsme na sebe narazili celkem pozdě, mě bylo asi 19 a jí tuším 22, takže to jsou asi čtyři roky. Poté jsme začali společně trénovat, přišli jsme na to, že máme mnoho společného - společné životní hodnoty, představy o životě, o vzdělání. Jsme si hodně podobné, takže někdy nemusíme ani moc mluvit a poznáme, co ta druhá cítí. Je krásné mít  na okruhu někoho jako je ona. Trávíme spolu poměrně dost času a já jí beru jako vlastní rodinu.

Po úspěšné první sezoně na okruhu WTA v roce 2009 přišlo období, které pro vás nebylo moc jednoduché. Jak jste se s tím vším vypořádala, dalo vám tohle období něco?
Myslím si, že jsem byla mezi juniorkami opravdu na špičce, takže pro mě byl přechod na okruh WTA poměrně rychlý. Byla jsem docela talent. První rok byl nečekaně dost lehký, nečekala jsem to tak snadné. Pak ale soupeřky mojí hru okoukaly a už se na ní dokázaly lépe připravovat. Pak ale přišlo nešťastné zranění, zlomila jsem si patu, což mě postavilo mimo hru. Bylo to trochu jako domino. Na jednu stranu ale i tohle období k něčemu bylo. Spadla jsem v žebříčku na konec stovky a musela usilovně pracovat na zlepšení mé hry, abych zase v žebříčku stoupala.
Minulý měsíc jsem dosáhla svého maxima, když jsem byla na 22. místě. Teď mám pocit, že si to umístění zasloužím. Pilně jsem pracovala a dřela a právě to mě opravňuje tady být. Myslím si, že jsem mnohem disciplinovanější a více vše oceňuji, než když jsem lezla žebříčkem nahoru. Je to proces učení.
Jsem velice vděčná za vše, co se v mém životě přihodilo, protože jinak bych tu teď třeba ani nebyla. Každý se vyvíjí a zraje, získává zkušenosti a začíná vidět věci jinak. Nyní jsem ale moc spokojená s tím, jak se všechny věci vyvíjejí.