Velký Bill

Redaktor sáhl do knihovny, vytáhl tenisovou encyklopedii a hledat písmeno T. Prolistoval několik stránek a začal si psát: Tilden William Tatem (narozen v Sermantownu v Pensylvánii) za USA sehrál 41 zápasů v Davisově poháru, z toho 34 vítězně, ve Wimbledonu vyhrál v roce 1920, 1921, 1930. Následovala poznámka, že tehdy už Tildenovi bylo sedmatřicet let a vykřičník. Pak si ještě redaktor připsal: osamělý, zklamaný, roztrpčený!

Za dvě hodiny poté zvonil u Tildenových dveří.

"Víte, že jsem vám do telefonu říkal, že s vámi nechci mluvit. Podívejte, všechno je pryč, na můj tenis se zapomnělo." Vysoký muž mezi dveřmi vypadal, že nikoho nepustí dál. "Ne, věřte tomu, nemá to cenu. Už je všechno pryč."

"Dejte mi hodinu, jenom hodinu, mám pro vás jen pár otázek." Redaktor se tvářil ustaraně, nedovedl si představit šéfa, kdyby se vrátil s prázdným blokem. "Musím ten rozhovor přinést, jinak by to bylo se mnou moc špatné. Pochopte to." Ta poslední věta musela obsahovat žádoucí tón. Tilden redaktorovi pokynul, aby šel dál.

"Máte štěstí, že na tuhle branži ještě pořád trpím. Víte, taky jsem se psaním nějakou dobu živil," řekl ještě u dveří. "Ale pánům z asociace se to nelíbilo, to přece víte."

"Vím o tom, naše tenisová asociace se usnesla, že tenisté nesmí psát do novin."

"Byl to nesmysl, už tenkrát jsem věděl, že to je hrozná hloupost," dodal Tilden a zaklapl zámek. "Tak pojďte dál, ale jak jste říkal - na hodinu."

Sedl si do hlubokého křesla, natáhl nohy před sebe a z tváře mu zírala ustaranost. Tak tohle je člověk, jemuž se obdivoval celý svět, a který v třicátých letech kraloval světovému tenisu, pomyslel si redaktor.

"Byl jste, pane Tildene, velká tenisová osobnost. Nedivte se mi, že si vás tak prohlížím. Už jsem ani nevěřil tomu, že se s vámi setkám."

"Nemám zájem o lidi, víte, měl jsem jich celý život kolem sebe tolik, že chci žít sám."

"A měli vás rádi?"

"Na tohle se mě ptalo už moc vašich kolegů, i když dobře věděli, že opak je pravdou. A vy to konečně taky víte." Tilden si novináře prohlížel, jako by ho chtěl probodnout očima, ze kterých se už pomalu, ale jistě začal vytrácet jas. I vlasy mu už ustoupily daleko dozadu. "Nedrážděte mě, pane, nebo vám brzy ukážu dveře."

"No, vím, že tenisoví fandové vás moc nemilovali," začínal znovu a opatrněji reportér.

"Když jsem vyhrával, tak bylo všechno v pořádku, to není nic zvláštního. Ale vy dobře víte, že jsem byl nervózní a popudlivý. Nikdy jsem si neuměl publikum získat, a když se začalo na dvorci dařit soupeři, hned se k němu přidalo. Strhnout pro sebe lidi, to chce velký talent, ten jsem neměl."

"A talent na tenis jste měl?"

"Co si myslíte vy?"

"Pane Tildene, já vám odpovím jinak. Kdosi řekl, že když si přečte třeba tři sta tenisových knih od různých autorů, pozná, že každý radí něco jiného. Ale to, co jste napsal vy, je a zůstává svatým písmem tenisu a jeho pravdivost dokázaly především vaše výsledky."

"Něco na tom je. Až do mého příchodu se sice tenis hrál, ale myslím si, že v něm bylo hodně stereotypu, jednoduchosti, možná se dá říct, že jsem ho pozvedl na vědeckou úroveň. Talentu jsem moc neměl. Víte, dostal jsem se k tenisu v šestnácti letech, bratr mě k němu přivedl, ale největší zásluhu na mých tenisových začátcích má Mary Brownová, ta mě k němu přitáhla, když mi bylo osmnáct. Umínil jsem si tenkrát, že se stanu velkým tenisovým hráčem. Nedíval jsem se kolem, nežil jsem pro nic jiného. Zajímal mě jen a jen tenis."

"Ale takových, jako jste byl vy, muselo být po Americe tisíce."

"Muselo, ale Tilden byl jenom jeden." Dořekl tu větu, do očí se mu vrátila jiskra a i do těla jako by se vracela dřívější síla. "Ano, tisíce chtělo být mnou, ale byl jsem jen já sám - velký."

"Velký Bill, pane Tildene, tak vám přece říkali."

"Moc se mi ta přezdívka nelíbila, ale co jsem mohl dělat. Lidem rozkázat nemůžete... Moje cesta k úspěchu nebyla lehká. Když jsem se začal propracovávat mezi světovou špičku, neměl jsem žádné velké zkušenosti, ale problémy s fyzickou kondicí, a trénování mě moc nebavilo."

"Jak nebavilo?"

"Pane, byl jsem posedlý, to je ten důvod všech mých nesnází. Nic než vítězství jsem neuznával, porážka v sobě skrývala tolik potupného, že jsem chtěl jen a jen vyhrávat. Vůle vítězit či snad ctižádost, nazvěte si to, jak chcete, ta vůle mi pomáhala překonávat překážky a zároveň předstihnout i lepší hráče. Uvědomil jsem si, že právě tahle vůle dělá šampiony."

"Bylo vám sedmadvacet a vyhrál jste poprvé Wimbledon."

"Na ten okamžik snad nikdy nezapomenu, je rozhodně největším zážitkem z mé tenisové kariéry. Pořád vidím starý centrkurt, pořád vidím ten míč, který jsem vrátil drajvem, jak letí podél postranní čáry kolem Geralda Pattersona, pořád slyším rozhodčího říkat: Game, set zápas, mister Tilden, pořád vidím Geralda běžet k síti, aby mi blahopřál. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem se stal mistrem světa."

"Wimbledon vám ale nepřinesl jenom radost, pane Tildene."

"Sport samozřejmě nepřináší jenom radost, hra sama o sobě má přece dvě tváře - radost i smutek, vítězství i prohru. Asi myslíte moji prohru ve Wimbledonu 1927 s Henrim Cochetem, jedním ze slavných mušketýrů, tak jim přece říkali. V semifinále jsem s ním vedl 6:2, 6:4 a 5:1, do té doby se mi dařilo úplně všechno. Ale pak udělal sedmnáct fiftýnů za sebou, vyhrál set 7:5 a další dva 6:4 a 6:3, třebaže jsem v pátém ještě vedl 3:2. Cochet byl velký bojovník. Ve finále prohrával s Borotrou, to byl další mušketýr, 4:6, 4:6, vyrovnal stav setů, v pátém už to bylo 2:5, ale on odvrátil šest mečbolů a ještě všechno vyhrál... Víte, co jsem musel vyslechnout? Je pravda, že si Cochet tenkrát zasloužil tu největší pochvalu za odvahu, rychlost, ale tvrdím dodneška, že sám jsem zavinil tu porážku. Byl to vyhraný zápas. Ale jak a hlavně proč, ne, to pořád nedovedu pochopit."

"Pak jste ztratil článek prstu na pravé ruce a experti tvrdili, že je to váš konec."

"Pamatujte si, že když něco dovedete, když ostatní převyšujete, tak vás lidé nikdy nemají moc rádi. Přejí vám neúspěch, chtějí, abyste klesl na jejich úroveň. Tohle je možná trochu i odpověď na tu první otázku. Lidé mě neměli moc rádi, protože jsem moc vyhrával. Deset let jsem vládl tenisu, lidé už prostě chtěli změnu. Jenže já chtěl vyhrávat dál. Když jsem přišel o kus prstu, málem se jim přání splnilo. Tilden odejde, Tilden rok po svém vítězství ve Wimbledonu vyklidí pole. Ale víte, co udělal Tilden? Jen chviličku jsem začal myslet na konec, ale říkám, jenom chviličku. A pustil jsem se do tréninku ještě víc než předtím. Musel jsem zmrzačené ruce přizpůsobit svou hru, navíc jsem se sblížil s Frankem Hunterem, to přátelství mi taky moc pomohlo. Nakonec mi hodně pomohli i Francouzi, jejich hra začala převyšovat naši a museli jsme udělat všechno pro to, abychom se jim vyrovnali."

"Musel jste být k sobě hodně tvrdý."

"Když jdete nahoru, nesmíte na sebe brát ohledy. Musíte sám sebe trápit, jinak se nemůžete dočkat úspěchů. Tady je jeden příklad. V roce 1920 jsem byl už potřetí za sebou ve finále Forest Hills, poprvé jsem prohrál s Murrayem, ano byl to on, za rok s Johnstonem, teď jsem hrál zase s ním."

"Říkalo se mu Malý Bill."

"Ano, říkalo. Vedl jsem 3:1, slyšel jsem nad sebou letadlo, fotograf z něj dělal záběr centrkurtu. Když bylo asi sto metrů nad ním a nad nabitými tribunami, vypověděl stroj náhle službu. Pohlédl jsem vzhůru a viděl, jak nos letadla míří přímo do diváků. Hrozný okamžik." Tilden se na chvíli odmlčel a zavřel oči, jako by si chtěl připomenout ten hrůzný obraz. Pak si je protřel, znovu se podíval na redaktora a pokračoval. "Letadlo zmizelo kousek za tribunou, ozvala se hrozná rána, síla nárazu byla cítit až na dvorci. Ve všech se zatajil dech, vteřiny nás dělily od paniky. Rozhodčí měl naštěstí silné nervy, podíval se na mě a gestem mi naznačil, že budeme pokračovat ve hře. Uposlechl jsem a začal servírovat. Byla to pro mě hrozná chvíle, plně jsem si uvědomil, že hraju tenis a současně vím, že prakticky u mých nohou se právě zabili dva lidé. Ale nic jiného se nedalo dělat. Sport musí být někdy takhle tvrdý."

"V roce 1920 se o vás hovořilo jako o vycházející hvězdě."

"Ale dočkal jsem se od tisku i jiných příměrů. Konečně, víte co? Ukážu vám, co jsem o tom napsal do novin." Těžce vstal z křesla a pomalými kroky šel ke knihovně. "Ten článek jsem si schoval jenom proto, že jsem měl stoprocentní pravdu. Za rok jsem vyhrál Wimbledon a bylo mi sedmatřicet." Začal se přehrabovat v polici, ještě jednou jakoby pro sebe opakoval: "Přečtěte si to, sám si to přečtěte, třeba byste mi nevěřil. Ale když mi nebudete věřit, tak je to stejně jedno, protože mně už stejně na ničem nezáleží, a jestli si bude Amerika o mně myslet něco jiného, než si myslí, nevadí. Pane, jsem sám, úplně sám."

"Byl jste i dvakrát ve vězení, pane Tildene, viďte."

"Pane, víte, kde jsou dveře? Víte, kudy jste přišel?" Tilden se na novináře podíval najednou opět vyhaslýma očima a vypadal, že v duchu počítá vteřiny před jeho odchodem. "Každá věc musí mít pravidla, i náš rozhovor je musí mít. Tady si přečtěte noviny a se vším skončíme."

"Prvního velkého úspěchu jsem dosáhl na mezinárodním mistrovství USA v roce 1920, 14. září 1929 jsem titul vyhrál už posedmé. Za těch deset let jsem poklesl z vycházející hvězdy na blednoucího veterána. Deset let je přece v životě jednotlivce málo. Dnes je mi šestatřicet a pohlíží se na mě jako na zázračnou starožitnost, trochu jako na zříceniny Pompejí nebo jako na starou čínskou zeď. Co se tedy událo v tomto časovém rozpětí? V čem jsem šel nazpět? Když čtu noviny, dozvídám se, že dnes nejsem nic jiného než - prázdná skořápka a jen zvadlý stín svého velkého já. Prý už mé kosti chrastí a mám již kalné oko. Domnívám se, že musím poděkovat všem zkušeným tenisovým analytikům, kteří na mně našli vady, které jsem dříve podle nich přehlížel. Snad mají pravdu, ale já o tom budu i nadále pochybovat. Jen jim řeknu, že ani věk, ani sešlost na mě nedolehly a že jsem se ještě nikdy necítil tak čilý a fyzicky zdatný jako ve svých šestatřiceti letech. Člověk přece ještě v šestatřiceti letech neodchází. Každý šampión a v každém sportu musí odolávat útokům, a já to dělám už deset let. To víte, že mě to muselo unavit. Před deseti lety jsem byl hráčem bez zkušeností, nyní vím, co mám dělat. Mám dost fyzických sil, abych vítězil, mám dost psychických sil, abych překonal těžké chvíle v zápasech."

Redaktor dočetl, podíval se na Tildena. Měl ve tváři stále stejný strnulý výraz.
"Vidíte, že jsem měl pravdu, jako vždycky, ano, jako vždycky."

Velký Bill se postavil, zvedl pěst, jako by chtěl pohrozit všem, kteří mu v závěru kariéry vůbec nevěřili. "Už jsem tenkrát odešel z daviscupového týmu, ale znova mě nominovali. V sedmadvacátém jsem ve finále Forest Hills prohrál s Lacostem, prohrál jsem i v Davisově poháru, Francouzi si odvezli slavnou salátovou mísu do Evropy a každý si myslel, že starý dobrý Tilden končí. Ale nebyla to pravda, jako nic, co vymysleli pánové z naší asociace. V Davisově poháru jsem v roce 1930 porazil Borotru a pak potřetí vyhrál Wimbledon. Už mi nikdo nevěřil, ale v semifinále jsem porazil Borotru v pěti setech a ve finále Allisona už hladce."

"A pak už jste založil Tildenův cirkus, jinak než cirkus se té vaší skupině přece neřeklo."

"Jezdili jsme po světě a vydělali hodně peněz." Pak Tilden najednou ztichl a jen tiše řekl: "Ale už z nich nemám nic. Nebudete tomu věřit, ale nemám z nich nic. Amerika mi ležela u nohou a teď jsem sám."

V pokoji se zešeřilo. Tilden vzal noviny a nesl je zpátky do knihovny.
"Děkuju vám, pane," řekl redaktor.
"Nebyl jsem nikdy modlou publika, ale i když jsem si nikdy nezískal jeho srdce, vždycky jsem měl jeho obdiv a úctu. Moc, moc jsem tu hru miloval."

Redaktor schoval blok a vstal. Tilden mu podal ruku, na které chyběl prst.